Jdi na obsah Jdi na menu

(Love)story z vlaku

14. 9. 2013

 

Bylo úterý odpoledne. Jeli jsme se třídou na výlet. Pršelo. Právě jsme čekali na nádraží v Liberci. Povídala jsem si s kamarádkou a sem tam jí přikývla. Nudně jsem se rozhlížela kolem sebe a zaznamenávala jsem jen chladné výrazy v obličejích kolemjdoucích. Náhle jsem však zpozorovala jeho. Stál na opačné straně budovy, téměř proti mně. Postřehla jsem, že na mě kouká. Vtom se naše pohledy spojily. Já jsem, jak to tak bývá, mírně zrudla, usmála se na něj - on na oplátku na mě. Po chvíli jsem sklopila zrak a všímala jsem si opět své kamarádky a věnovala se našemu dialogu o ničem.

Jenom nerada jsem opouštěla čekací halu, avšak odjezd vlaku byl nabíledni. Svůj zrak jsem lehce natočila k němu a periferně jsem zaznamenala i jeho pohyb. Hleděl na mě a pak taky kamsi vykročil. Už jsem ho však neviděla, byť jsem očima pátrala všude, kde se dalo. Rozplynul se?

Ve vlaku jsem se posadila k oknu, vedle své kamarádky. Do okna se mi najednou odrazila jeho tvář. Seděl tak blízko mě! Opět proběhlo krátké splynutí pohledů, nesmělé pousmání se a sklopení zraku. Zvláštní - cítila jsem se povzneseně a byla ráda, že tady se mnou je. Ve Smržovce jsme museli vystoupit kvůli výluce a nasednout do náhradního autobusového spoje. Vše se událo strašně rychle. Ani jsem nestačila zkontrolovat, kde že se nachází ten, s nímž jsem byla napojena na jednu jedinou vlnu. Nyní jsem se usadila zase k okýnku, vedle své kamarádky a do hloučku dalších spolužaček.

V Tanvaldu autobus zastavil, když z autobusu před námi vyšel on! Všiml si mě. U okna se i tentokrát střetly naše pohledy. Usmál se a kýval. Smířila jsem se s tím, že on pouze projde a já s ostatními odjedu a víckrát se neuvidíme. Zmýlila jsem se. Nastoupil prostředními dveřmi do našeho autobusu a vydal se přímo ke mně! Jenom těžko jsem to chápala a připadala jsem si jako ve snu. I přes hlouček tolika jiných holek se neváhal dostat až ke mně, jedině ke mně, a nesmělým tónem pravil: „Ahoj, já jsem David. Promiň, ale moc se mi líbíš,“ podal mi svou ruku na pozdrav a já automaticky dala všanc ruku mou, pravou. „Ahoj, já jsem Káťa,“ chvějícím se hlasem jsem mu odpověděla na jeho gesto. Kamarádka vedle mě se smála, ostatní koukali jako z jara, jenže já jsem si ničeho nevšímala. Teď jsem tady existovala jenom já a on, David. Za tu dobu jsem zjistila, že nádherně voní, odkud je, co dělá i jaké má auto, poněvadž za mnou chtěl dojet. Požádal mě o kontakt. Víte, v tomto jsem dosti nedůvěřivá, a proto jsem mu na sebe prozradila email, telefonní číslo jsem mu sice na jeho telefon také namačkala, jenomže nesprávné. Co když to měla být jen hloupá sázka, co když je to nějaký úchyl, třebaže je krásný a jeho oči mluví stejně tak upřímně jako on? Těžko říci. Možná trochu lituji svojí opatrnosti, na druhou stranu mě potěšilo, kterak i ve stavu naprostého okouzlení a propadnutí se dokážu kontrolovat. Kvůli mně David zmeškal svou zastávku a přejel svou výstupní stanici. Pak stejně musel vystoupit, zato se mnou. Pohladili jsme se a naposledy si vyměnili své pohledy. Byla jsem šťastná a naprosto mimo. Ostatní se na mě ihned potom sesypali jako roj vos na koláč a vyzvídali, kdo to byl, zda ho znám a co to všechno mělo znamenat. „Já nevím,“ jinou odpověď jsem ze sebe nedostala. Musela jsem se smát.

Doposud se neozval. Snad zkoušel ono špatné číslo, doufám, že mi to nemá za zlé, a jestli se někdy odhodlá a zkusí mi ještě napsat, budu ráda. A klidně si na to počkám. Dnes, dávno doma, přes stovky kilometrů od něj, jsem stále jakoby s ním. Zní to bláznivě, ale v hlavě ho mám pořád. Již vím, že to nebyl žádný úchyl, ani hlupák. A zvolil dobrou taktiku - oslovil mě a nic tím neriskoval - buď se mu vysměji, avšak pouze jednou, nebo se jím nechám okouzlit. Sdíleli jsme spolu jeden okamžik, který zůstane navždy jedině náš, ať to už bude jakkoli. Bylo to výjimečné a pro mě opravdu úžasné.

Díky tomuto zážitku více věřím. V sebe i v opravdovou lásku, která na každého z nás někde čeká. Určitě je to tak. Ten náš okamžik netrval dlouho, zato probíhal zcela přirozeně a kupodivu docela i dle mých ideálů a představ. David byl tím, kdo mě oslovil první, zároveň byl velice zdvořilý a galantní. Zkrátka gentleman, pročež jsem žila v domnění, kterak jich je jak šafránu, ale vidíte - přece jsou, a proto je potřeba si jich vážit a užívat si každý okamžik v jejich společnosti. Občas je snadné prostě podlehnout, vzplanout a nechat se úplně ovládnout láskou, leč tou platonickou.

Davide, děkuju!

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA