Jdi na obsah Jdi na menu

(P)ohled literární

16. 11. 2012

Nedávno jsme dostali od naší paní profesorky na češtinu krásný úkol.
Celý den jsem myslela na to, jak si s ním poradím a sotva jsem přišla domů, posadila jsem se u stolu ve svém pokoji a začala skládat své myšlenky týkající se onoho úkolu na papír.

21. století jest poněkud zvláštní. Nevím, zda ho označit jako krizové, či pokrokové… Záleží zřejmě na úhlu pohledu. Co se týká literatury ve 21. století, je toto období, dle mého názoru, rokem krizovým v pokroku. Myslím si totiž, že ti chytří využijí rozvoje techniky k tomu, aby obohatili svou pomyslnou křivku znalostí tak, aby stoupala stále vzhůru. Ti méně chytří mohou využít rozvoje techniky proto, aby obohatili svůj nesmysl a ztráceli daleko více času ve svém světě, a to virtuálním. Občas žasnu, kolik možností se nám nabízí. Internet pokládám za přínosný z důvodu poznávání okolí, nikoli však sebe samého, a tak, v případě literatury, je internet přínosný pro chytré a po osobním růstu toužící lidi, avšak je také naprosto ideální pro kdejaké trouby, kteří by věčně něco hledali, zatímco zatím nenašli ani sami sebe.

Význam čtení literatury je určitě veliký. Jednak se čtením člověk zabaví, má možnost rozvíjet svou představivost a fantazii, mimo jiné slovní zásobu, občas se naskytne příležitost ke ztotožnění se s konkrétní postavou, prostřednictvím literatury lze poznat dobu autora, jehož jménu se dílo připisuje a poznat autora jako člověka, který měl zajisté důvod psát.

Mezi mé nejoblíbenější knížky patří knížky plné poezie, a to například od Jiřího Wolkera, Františka Gellnera nebo Francois Villona. Poezie na mě působí silně. Mnohdy až magicky. Fascinuje mě, jak člověk dokáže svou myšlenku, pocit, emoce, ba i děj zkomponovat do takovéto neobvyklé formy. Velmi ráda čtu i drama, poněvadž si mohu naprosto dokonale představit prostředí, v němž se děj odehrává, ale také přesnější vzhled postav. Jinak se mi vždycky líbil Malý princ, kterého jsem dostala od své babičky i s věnováním, a proto mám k této knížce zase snad o něco blíže. Z historických románů se mi zamlouval Hrabě Monte Christo, na kterém jsem svého času doslova ujížděla. To ten Dantes.

Nejraději si čtu ve svých volných chvílích, kdy už nic jiného nemusím, a nic mě neruší a neznepokojuje. Zajímavou atmosférou je pro mě večer - můj stůl, židle v blízkosti topení a lampička. Nikdy si nezapomenu uvařit kakao, které ke své činnosti popíjím.

Škoda, že nemám více času na čtení, protože bych patrně nic jiného nedělala. Ale proč se vymlouvat? Musím si přiznat, že i já tak trochu patřím do pytle „moderních dětí“, které mají hlavně ten počítač. Já na něm však tvořím své (to je z mé strany pravdivý argument), protože zatím jsem neobjevila lepší způsob, jak esteticky vyjádřit své myšlenky, které se ve mně stále pohybují. Kreslit neumím a hudebním skladatelem nejsem.

Knížky dostávám nejraději darem. Naposledy jsem od Svatoňky k narozeninám obdržela životopis Tomáše Ujfalušiho a deník Jaromíra Bosáka z MS ve fotbale. V tomto případě se jedná o naprosto geniální propojení mých dvou zájmů, totiž čtení a fotbalu. Knížky dostávám darem ráda proto, že mám pocit sdílení podobných myšlenek s osobou blízkou, na které mi záleží a jí záleží na mně. To mám potom krásný pocit a daleko vytrvalejší radost z knížky, než když si ji jdu sama koupit.

Budoucnost literatury závisí zejména na lidech. Já pevně věřím, že literatura zůstane navždy zachována v mysli lidí. Leč mnozí vidí budoucnost literatury nepříliš šťastně, já se domnívám, že tomu bude naopak, anebo alespoň stejně.

Ať je to kdykoli, téměř vždycky si uvědomím, že se psalo, píše a i bude psát z nějakých, kterýchkoli důvodů. Spisovatelé jsou většinou vnímáni jako výjimečné osobnosti. Samozřejmě je spousta věcí, proč si jich vážit, jenomže já tvrdím, že byli a jsou výjimeční hlavně tím, že jsou ti, již nám umožňují pohled jinam – do minulosti, do přítomnosti, do budoucnosti (literatura je tedy skutečně obrazem – odrazem společnosti). Spisovatel = člověk. Dobré si tuto rovnici uvědomit, protože z toho lze odvodit, a já si často a vždycky znova a znova říkám, že lidé se vlastně vůbec nemění. Stále jsme titíž lidé. Rozdíly mohou být snad jen v tom, jaké prostředky lidé a následně autor používají, do jaké míry jsou lidé lidmi a jakou míru zobrazí autor – to celé se na konec nějak pojmenuje a vznikne dílo. Umělecké? Každopádně o lidech. Lidské.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA