21.; akademický den
Dobrý den! Lidičky, dneska je takový zvláštní čas. Pořád jsem čekala a stále vlastně čekám, kdy to konečně přijde a všecko skončí. A ono zatím nic. Jupí! Patrně budeme žít dál, což je prostě senzační!
Zrovna na datum 21. 12. 2012 vyšla i akademie školy. Mně se to zdá zkrátka takové divné... Avšak už je to celé za mnou a já se raduji velice, neboť jsem přežila i slavnou akademii a snad i Den konce.
A jaký byl onen den? Řeknu vám upřímně – nezačal vůbec dobře. Nemohla jsem usnout, poněvadž srdce mé bylo přeplněné štěstím (děkuju! ), které mi nedalo spát, a ráno v pět mě probudila rána od odcházející mamky, která jaksi necitlivě zabouchla vchodové dveře. Tedy čučela jsem jako blázen ve tmě do stropu a pozorovala stíny světel aut odrážející se od okna v mém pokoji. Po tři čtvrtě hodince jsem začínala tuhnout a samozřejmě – zazvonil milý budíček. Tu vyzváněcí melodii budeme muset změnit, protože už ji nesnáším! Vybíhám (přesněji se pomalu ploužím) z vyhřáté postýlky, jde se do koupelny, následně do mých koncertních šatů, pak ještě udělat do termosky kávu a rychle se rozezpívat! Proces rozezpívání se považuji za velmi důležitý. Však ranní skřehotání, navíc ve dvojhlase s mým dvojčetem, znělo poněkud komicky. Sousedům se tímto omlouvám – snad časem pochopí.
V 7:00 už sezení v ZUŠce. Jen při vstupu do tohoto zařízení mám lochtání v břiše a potí se mi dlaně. Přitom se prakticky nic nedělo. Tedy, pánové připravovali vše možné a organizátoři velkolepé akce dělali, co mohli. V jednu chvíli jsem si říkala, že by se možná mohlo přičinit více spolupracovníků, a to i z řad vyučujících, ale na druhou stranu by prvně vedení muselo být o něco více tolerantní a brát trochu větší ohled na důležité přípravy. Opravdu to není snadné. Smekám přede všemi, co organizovali, pomáhali, spolupracovali a vystupovali. Vím, že to chce pořádnou dávku odvahy. Člověk – divák si pak jen přijde do sálu, často se znuděně usadí na zadní část svého těla a vyčkává do posledního čísla (možná bude i potlesk či slova chvály, možná nastane výsměch, pohrdání a vypískání účinkujících – asi taky podle nálady)... Vskutku, nikdo to nemá úplně snadné.
My a náš Mikymauz, tj.: já, Rolňa, Svatoňka a Jája, jsme si připravily dvě písničky. Tu první, Cestu, jsme nacvičily za doprovodu houslí a klavíru. Mně osobně se líbí text této písničky, melodie je poměrně chytlavá a navíc se mi zamlouvá fakt, že skladba má původ český. Druhá, Vánoční ukolébavka, byla natrénována instrumentálně. Sopránová flétna, tenorová flétna, klavír a housle měly zaručit líbeznost této pomalé písničky.
Mačkáme se v zákulisí, já nervy mám jak hrom, začalo se o deset minut déle. Končí vystoupení skupiny taneční (The Fact) a jdeme na řadu my. „Vevnitř“ nás uklidňují a povzbuzují dvě milé paní profesorky a dva milí páni profesoři. Co víc si přát? „.... Mikymauz“. Nikdo z nás se nemůže odhodlat vykročit jako první. Nakonec se, ostatně jako vždy, odhodlá Rolňa. Opona se rozhrnuje. Skoro nic nevidím, téměř nedýchám. Popadám mikrofon, kontroluji zbytek ansáblu a kynu. Předehra. Problém – mám knedlík v krku a klepou se mi kolena. Nevadí – otevírám pusu a cosi zpívám. Blesklo mi hlavou, co bych dělala, kdybych zapomněla text – měla okno. Snažím se však plně soustředit. V tom mikrofon můj i Rolni divně praská, já neslyším ni housle, ni klavír, koukám kamsi do tmy, patrně vypadám jako blbeček a třese se mi trémou hlas. První tóny, což musím kriticky přiznat, zněly dosti falešně. Ale pak to šlo už jen nahoru (tedy dle mého názoru). V sále jsem zahlédla milou duši a upřeně koukala směrem k ní. Ohromně mi to pomohlo! Postupně jsme se se sestrou sladily a bylo to v pohodě. Tréma byla fuč a mně bylo upřímně fu(c)k, co si myslí ostatní. Je po zpěvu, odkládáme mikrofony a vyčkáváme do doby, kdy dozní poslední tóny našeho doprovodu. Potlesk. Bájo! Ani jsem se nestačila bát a měla jsem v ruce flétnu a stála vedle Svatoňky. Jája se zašila za klavír. Jsem poněkud na vážkách, neb zase skoro nic neslyším. To jest veliké poučení pro příště – pořádně si naše písničky zkusíme, a to se vším všudy. Žádná česká klasika „to bude dobrý“. Končí první akademie. Mě nejvíce zaujala holčina tancující se sádrou a dáreček Matěj. Však všechna vystoupení byla fajnová a atmoška milá a přátelská (hodně důležité).
Tak. A dáme si repete... Vše jde mnohem rychleji, více předvídatelně – lépe. Již se nestresuji, páč už nepodléhám pocitu, že někoho zklamu. Nechci zklamat hlavně sama sebe, a tak dělám, co mohu. Povedlo se. Ještě děkovná řeč z úst dvou sympatických moderátorů školní akce určená těm, kteří mají na dnešní ohlídce ty nejvyšší zásluhy. Tleskám! S holkama se pyšně poplácáme, loučíme se s kamarády a ostatními účinkujícími, vzájemně si přejeme „Šťastné a veselé!“ a frčí se pryč, hlavně pryč z toho horka! Červená jsem zase jako rajčátko. Konečně na vzduchu! Jupí! Žiju!
Takový byl tedy můj den, den s datem 21. 12. 2012. Doma se házím do klídku a jsem „free“. Nádherný pocit! Pravda, asi milionkrát jsem se již se sestrou bavila o našich falešných tónech na začátku, ale říkám si, že právě nedokonalost činí hudbu hudbou, ne?
A co vy a 21.? Doufám, že jste přežili. Stejně si říkám, jak je krásné pokračovat v naší Cestě, leč vede někdy do strmého kopce – jindy rovnou dolů. Avšak to je ten Život. Dar největší.
Komentáře
Přehled komentářů
pro rytmus textu vyjádřený jednoduchými větami nebo souvětími. To svědčí o tom, že Kačenka má cit pro skladbu.
Dobrý smysl
(logos, 5. 1. 2013 20:50)