Jdi na obsah Jdi na menu

Čtyři dohody

28. 4. 2014

 

 

„Ach, ta dnešní mládež!“

Větička, která se člověku snadno vryje do podvědomí (děsivý vliv na lidský mozek mají nejen hromadné sdělovací prostředky, nýbrž i hromadné dopravní prostředky), jakoby se tam prostě nenápadně vkrade, poněvadž – „Za našich časů to přeci bývalo jinak!“ Čili: vždycky bylo lépe, než je teď.

Přestože jsem si slíbila, kterak budu dodržovat První dohodu, totiž „nehřeš slovem“, jakožto „maturantka“, což mi bylo jenom za víkend připomenuto nejméně tisíckrát (přitom já TO vím, snad až příliš dobře), plánovala jsem, že se zmíněné dohody budu držet, jenže… ta dnešní mládež! Nejprve mě nadzvedali ze sedačky dva docela malí kluci (nadzvedali – kopali do mého opěradla zezadu; nadzvedali – v mých představách se jejich zrzavé hlavičky kutálely uličkou autobusu), když jsem se, v poměrně vyčerpaném stavu, vracela po víkendu stráveném na cestách domů. Řeknu vám, ráda jezdím domů, ovšem bez pocitu, že mi každou chvilku praskne hlava pod nátlakem tolika decibelů (díky Čtyřem dohodám mi bylo navýsost jasné, kterak po frázi „Okamžitě se uklidni!“ nebo „Toho ošklivého chlapečka nechci!“, se zoufalé mamince nikdy nemůže podařit přesvědčit svá dítka, aby se chovala, jak by si přála). V autobuse mi bývá dobře pod podmínkou, kterak poslouchám muziku a ve svém batohu si vezu cosi na zub, alespoň na jeden. Předpoklady mé klidné jízdy však tentokrát naprosto ztroskotaly, naštěstí až v Lounech. Muziku v uších jsem absolutně neslyšela a pár kostiček čokolády ještě více podráždilo můj nebohý žaludek. Holt děti, tu a tam vás sladce těší na duši, jindy vás neskonale serou, přičemž ony se chovají pořád stejně – spontánně a upřímně. Myslím, že je to nakonec fajn, jelikož Druhá dohoda říká: „neber si nic osobně“.

Na zastávce jsem si vychutnávala TEN pocit – ticho, klídek. Trasa k baráku není nikterak složitá ni těžká, avšak možná se taková pouze jeví. Ve skutečnosti jsem při cestě domů (šla jsem s batohem i s Rolničkou) hřešila svou domněnkou, a to hluboce. Dva hošíci (definitivně jsem se rozhodla, že si napíšu o holčičku) si zrovna hráli na pískovišti. Právě se stmívalo, a proto se již pomalu chystali domů (jak věřím). Inu, to bychom však nesměly jít kolem já a Rolnička, aby konečně šli za svými rodiči. Sotva nás zmerčili, roztočili nad svými hlavami plastové lopatičky, potutelně se hihňali. „Co si myslíš, že dělaj?“ vyhrkla ze sebe Rolnička. „Hrajou si,“ povídám. Bez dalších zbytečných řečí jsme zrychlily (asi pud sebezáchovy). Prošly jsme. Najednou ten zvuk… dopadající lopatky! A bylo zle. V duchu se mi promítl veškerý život po boku Rolničky, neboť jsem věděla, kterak si milí hoši zadělali na pořádný malér, Rolnička potom na větší. Otočily jsme se. Dva tábory protivníků stály tváří v tvář (trochu western). Náhle Rolnička upustila – míním tím slovní vypuštění – jak to měli ti kluci, nevím. Každopádně se příště nebudu domnívat. NE! Čas od času se v mém odhadu situace odráží naivita a dobrosrdečnost, jindy to vypadá na můj konec, ne-li na konec celého světa.

Doma jsem byla šťastná a – držela jsem se Čtvrté dohody: „vždy dělej vše, jak nejlépe dovedeš“ – věru nikdy jsem nebyla šťastnější.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář