Jak to na mě přišlo
Je to sice, pravda, ještě nějaká doba do toho, než to opět vypukne, avšak ve mně už to stejně zase vypuklo o něco dřív. A co vlastně? Hola, hola, škola volá! Crrrrrr!
Abych byla upřímná, do školy se vlastně těším. Tedy – do školy – jak se to vezme. Těším se na své profesory, kteří mi během prázdnin vážně chyběli, těším se na třídu, která ve školním roce 2013/2014 bude označována štítkem 4. B. A těším se na další příležitosti přičichnutí si k novému. V ročníku čtvrtém nám odpadnou předměty technické, krom matematiky, jež samozřejmě zůstává, a krom informatiky, která pro změnu přibude. Co tedy týká se předmětů obecně – jsem spokojená velmi, byť prakticky ještě nevím, ale na druhou stranu vím naprosto přesně, do čeho jdu.
V květnu mě čeká maturita a v červnu pak přijímačky na vysokou školu. V prvním ročníku jsem si říkala, že je to daleko a myslela jsem si, že do té doby se s tím nějak poperu. Mýlila jsem se. Poprat se s tím budu muset až letos, přesto bych k tomu nerada přistupovala jako k něčemu, co nelze zvládnout. Vždyť to dáme všichni, určitě!
Protentokrát jsem si opět dala předsevzetí – držet se předcházejících předsevzetí. Tváří se to celkem jednoduše, ovšem úplně snadné to nebude. Ráda bych se konečně vymanila z veškerého stresu, ve kterém se, když to na mě přijde, doslova topím. Zachovat bych si přála pozitivní přístup, a to nejen k učení, neboť ono to jde všechno lépe s nadšením, elánem a odhodláním. A chtěla bych si více věřit. Nebo přesněji řečeno – měla bych si více věřit, protože zdravé sebevědomí je jistě na místě, pakliže se člověk nechce sesypat po prvním zaspaném úkolu v diáři.
Inu, škoda, že jsem nestihla propadnout. Dala bych si třeťák klidně ještě jednou, neb mně je na střední vážně dobře a jsem šťastná – i přes veškeré povinnosti, starosti a termíny, jelikož tyto záležitosti v sobě skrývají obohacení a posílení, třebaže zní tak děsivě a zprvu na to rozhodně nevypadají. Jenomže zkrátka nic nemůže trvat věčně a kdesi v sobě cítím, že pomalu přichází čas na změnu.
Víte, rovněž mi leze krkem veškeré očekávání. Je krásné cítit důvěru, kterou k vám chová okolí, toho si obrovsky vážím, avšak není to nikterak příjemné ve chvíli, když na bedrech jakoby cítíte náklad, jež přeci nemůžete uvézt! Zrušila bych očekávání. Je to hloupé, protože někdo umí to – ten zase ono, každý je jiný a každý je jinak ten „správný člověk“. Často čekám snad příliš i sama od sebe, přitom – proč? Zavání to jakýmsi pocitem strachu ze zklamání. Zklamat sebe? Zklamat okolí? A právě na to, co se ode mě očekává, jestli se vůbec něco očekává, bych se chtěla vykašlat. Už kvůli sobě, neboť nechci být stahována dolů kamenem tísně a pomalu a jistě padat na dno. Kdepak.
Řeším svou budoucnost, a to dost intenzivně. Až si kladu otázku, zdalipak to trošku nepřeháním. Ono – vysoká škola, to už je něco, jenomže ta nejvyšší meta to zase není. Nebudu lhát – na vysokou školu bych se tuze ráda dostala a udělám pro to maximum, avšak člověk nikdy neví, co se může stát, protože někdy to vyjde – jindy ne. Navíc – štěstíčko je věc vrtkavá. Tak určitě.
A rozhodla jsem se, že se odteď budu rozhodovat čistě srdcem, jelikož „správně vidíme jen srdcem“. A je to fakt. Tak nějak jsem si uvědomila, jak ono to letí! Z onoho letu času pro mě vyplynulo, že chci-li opravdu žít, což chci, nesmím řešit minulost a táhnout za sebou věci minulé (ty už stejně nejsou), nesmím se zabývat věcmi, které se stanou, protože se ještě nestaly, a proto mít na paměti „teď a tady“. Vážně – možná si říkáte, jasně, přece je to tak normální, proč se tím vůbec zaobírat, jenže třeba konkrétně já zbytečně řeším budoucnost. Vím to a v podstatě ji chci řešit, ale až v okamžiku, kdy na to přijde. Tím pádem ji tudíž skoro neřešit.
Tož přišlo to na mě a pomalu to odchází. Na závěr taková krásná myšlenka, že jsme všichni dokonalí tak, jak jsme byli stvořeni, pročež je třeba se tolerovat a souznít a splynout v dokonalosti. Sem tam přemýšlím o všem možném – i o vesmíru – a došla jsem k tomu, že on je ve své podstatě dobrý a přináší nám vše, oč usilujeme, o čem v srdci sníme a naše přání nám tak plní, přičemž za to nic nechce. Je pak už na každém jednotlivci, kterak se svým darem naloží. Někdo jej přijme, jiný jej odmítne.
Napadlo mě ještě, jestli jste si také již někdy dovolili být šťastní? Ono to vypadá složitě, avšak když člověk překoná to těžké, dojde mu, jak strašně to bylo snadné. Chápete? Jestli ne, tak nevadí, ovšem můžete zkusit být šťastní – zastavit se, rozhlédnout se kolem a vidět tu krásu! A je to o tom to vidět.
Nu, již uklidněna po neklidu, který jsem si sama vytvořila, jdu si po svém. Jestli se rovněž i vy občas dostáváte do nejistoty, řekněte si: „I tohle přejde.“ Já si to alespoň říkám a pomáhá mi to. Když jste na dně, dá vám to naději, pakliže jste na vrcholu, pomůže vám to přijmout fakt, že i štěstí jednou pomine.
A tak to na mě přišlo.
Komentáře
Přehled komentářů
A neboj se pořád, vždyť Ty to zvládneš. Všechno. A to od Tebe neočekávám, to od sebe vím. :)
Děkuji za článek!
(x, 24. 8. 2013 21:29)