Jedině právník a doktor
Zkrátka mi to nedalo spát - musela jsem vstát a psát...
Tak si představte, že prý budu buď lékařkou, anebo právničkou. Ne, že bych s tím souhlasila, avšak taťka byl ke mně ještě velmi velkorysý, neboť dal mi na výběr rovnou ze dvou řemesel. Upřímně si říkám, proč to, koneckonců, nezkusit. Myslím, že mozek bych na studia práv, či medicíny třeba i měla.
Jak můj táta (trošičku všudybýlek) dospěl k závěru, že bych mohla být, přesněji řečeno, že budu (už je to totiž téměř hotová věc) právničkou, či lékařkou, to vážně nevím. I když vlastně tuším. Totiž, asi mě dost málo zná. Nebo spíše naopak?
Pravda, dokážu si sama sebe představit kdesi na fakultě, jak studuji cosi, co mě sice absolutně nezajímá a nebaví, přestože k lékařům a právníkům chovám obrovský respekt a obdivuji lidi, kteří se těmito povoláními živí, baví je, k tomu je dělají dobře a ještě pomáhají ostatním lidem. Klobouk dolů.
Problém je však v tom, že já osobně se o biologii a právo nějak výrazněji nezajímám, vědy tyto mě doposud nějak výrazně neoslovily, bojím se krve, nesnáším pomyšlení na to, jak se pitvám v čemsi (brr!), hádkám a konfliktům se snažím vyhýbat, natožpak obhajovat pravdu, o které v hloubi duše pochybuji. Kdepak! Jak můžete vidět sami, nemám naprosto žádné předpoklady k tomu stát se dobrou lékařkou, či dobrou právničkou (a tak podobně, i když táta povídá, že bych si na všechno zvykla). Víte, snad, že bych se na školy zabývající se studiem medicíny a práv dostala, snad, že bych i získala tituly a teoreticky byla vystudovanou právničkou, nebo lékařkou. Mě jde ale o něco daleko důležitějšího!
Ano, vlastně i tátu plně chápu, neb chce pro mě jen to nejlepší. Chtěl by mě vidět ve vybrané společnosti, s penězi, za které bych si koupila domy, luxusní auta, jezdila bych do zahraničí, měla bych jistotu v uplatnění se a podobně. Vidina toho všeho je bezpochyby krásná.
Na druhou stranu, já bych byla nešťastná. Vím to. Já hledám něco víc! Cosi, v čemž najdu hlubší zalíbení. Potřebuji povolání, jež mě bude bavit, pro které budu svým způsobem dýchat a budu schopná poddat se tomu, co mě dokáže vnitřně naplnit a jedině tak konat svou práci opravdu dobře.
Možná, že si jednou řeknu, jaká byla škoda, že jsem tátu tenkrát neposlechla, když mi říkal, abych šla na tu medicínu, nebo na ta práva. Možná jsem příliš krátkozraká. Možná...
Já k tátovi vzhlížím se vděkem, obdivuji ho, vážím si ho, avšak momentálně bych s ním nesouhlasila. Ne v tom, co se bude vždycky a hlavně týkat jenom mě. Táta je vynikající řečník a ještě lepší udíleč rad. Některé jsou opravdu moudré a zásadní, jiné mi už doslova lezou krkem, poněvadž rady vypuštěné do vzduchu jen tak pro nic se nedotýkají mého srdce. Táta je schopen během chvilky říci nespočet toho, jak bych měla tohle a tamto... Jenomže jsem zjistila, (promiň, tati), že některé rady jsou zcela nesmyslné, a dokonce jdou naprosto proti sobě.
A třebaže mé rozhodnutí půjde pár lidem proti srsti a bude se zdát jakkoli hloupé, já si půjdu za svým (takhle si to taťka vždycky přál). Mohu vám tedy s čistým svědomím říci, že studium práv a medicíny ve svém hledáčku doposud nemám.
Hodlám o své budoucnosti však ještě hodně přemýšlet. Tedy uvidí se.
To je ode mě o tomto prozatím vše. Potřebovala jsem se vypsat.
Komentáře
Přehled komentářů
říká jedno moudré přísloví. Kdyby Umberto Eco dostudoval práva, nikdy bychom o něm nic neslyšeli. Ale že přestoupil na klasickou jazykovědu, udělal díru do světa a stal se v literatuře pojmem.
Jdi tam, kam tě vede srdce
(logos, 5. 1. 2013 20:02)