Jdi na obsah Jdi na menu

Když táhne na 13

27. 8. 2013

 

 

Období, kdy jsem byla ztřeštěnou puberťačkou, mám již za sebou, přesto mi znovu táhne na třináct. A nejen mně! Kdepak. Jsou tady totiž další dvě osoby, které jsou na tom naprosto stejně, obzvláště při tomto konkrétním tahu. Však konec tmářství - v září téměř před třinácti lety začalo kamarádství tří. Třech. A z kamarádství se postupem času vyklubalo přátelství, a tak je tomu doposud a snad už i napořád.

Dneska jsme opět byly spolu. My tři. Tři zatím osmnáctileté holky, které se od sebe v mnohém odlišují, přesto jsou spojeny a propojeny, poněvadž je to všechno beztak Jedno.

Moje dopoledne proběhlo poněkud rychle a chaoticky, z pár věcí vyloženě nemám dobrý pocit, zato odpoledne bylo poklidné a uvolněné a hlavně - bylo naše.

S. týden tento prožívá jinde, ne doma, jenže ať je to kdekoli, s ní mám domov všude tam, kde jsme všechny na jedné kupě zvané R. + S. + já. Venčily jsme společně psa. Opět všechny, to jest já, S. a R. a samozřejmě pes. Rasově patří k šicům (on je šicu), ale povahově patří k lenochům a flegmatikům, pročež lenost mohl způsobit i věk psí. S. nám vyprávěla, že už nevidí (alespoň na něm prý může pozorovat šedý zákal), neslyší (šicu tak již nemůže být hnán chválou kupředu do schodů) a jídlo je mu podáváno zásadně ve stádiu kaše, načež po jídle přichází na řadu pět piškotů, a to přesně. Nevím proč, ovšem já jsem na něj zavolala "šite" (zprvu omylem) a pak už neomylem, jelikož mi to k němu sedí prostě nějak lépe, aniž bych psíka samotného chtěla jakkoli urazit. A krásně hřeje nohy. Ten milý psíček šicu (šit?).

Po šitovi jsme převážně věnovaly pozornost nám třem. Povídaly jsme si o všem možném i nemožném a hodně jsme se smály, ba přímo svíjely se a slzely a byly chyceny záchvatem takovým, kdy se nemůžete přestat smát, leč my bychom v ten moment třeba i chtěly, neboť nás bolelo břicho i tváře. S., R. a já do sebe dost často šijeme a rýpeme (převážně slovně), přičemž fakt vtipně a taky jaksi lidsky, takže se rozhodně nikdy neurážíme, spíše se poté ještě upřímněji řehtáme, jelikož je to většinou navíc pravda. Všechno do posledního.

Během hovoru jenom zřídkakdy zapomeneme zmínit impulzívnost R., pomalost S. a domýšlivost mou. Já si téměř vždy vzpomenu i na modrého bubáka s bodlinami a očima, jehož jsem skutečně viděla (!), S. dokáže vylíčit Ježíška jako nikdo jiný (chlupatá koule asi takhle veliká) a R. vzpomíná na své růžovo-černé období, kdy nosila rukavičky, které se do jejího života neodmyslitelně zapsaly jako předmět, jež užila na základní škole při matematice jako předmět v danou chvilku zaručeně hodící se. A tak je to pokaždé prča, kterak říkáme. Mluvíme, mluvíme a mluvíme, nakonec se už musíme rozloučit, neb hodiny již odzvonily den, který však jakoby pokračuje v okamžiku, kdy se již třináctým rokem sejdeme znovu a prožíváme dohromady něco tak krásného, že i slovo "krásný" to ani zdaleka nedokáže přesně vystihnout.

 

Tož na tu naši 13 a na další takové!

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Koment(ář)

(Rolnina :), 27. 8. 2013 14:22)

Jepice, nádhera! S - vatoňka + J - epice + R - olnina = dokonalé přátelství! Ženštiny moje, díky Vám ... za Vás! Těším se už na naši etapu skoro devatenáctiletou. :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA