Jdi na obsah Jdi na menu

Oblomov

31. 3. 2014

  

 

Tak to vidíte – teprve pondělí a já už jsem dočista rozkvetla, tentokrát však nikoliv blahem, jakožto pocitem, jenž je blahu hodně, hodně vzdálený. Víc než kdy jindy na mě právě dneska dolehla celková nespokojenost lidí (ne moje), kterou bych klidně nazvala neurózou. O problému netřeba hovořit, neb ten tady nezřím – pozoruji jen lidi, kteří jednají arogantně, pasivně, až odevzdaně, přitom nepřizpůsobivě, neochotně, netrpělivě, nespravedlivě, nemorálně, unáhleně …, zatímco si ustavičně stěžují na nepřízeň osudu, cítí se ukřivděni a nejeví zájem o nic a o nikoho pak jakbysmet, poněvadž raději upřednostňují onen „boj“, jenž se projevuje netolerancí, ignorací, špatnou náladou, až jakousi depresí. Víte, každé ráno se probouzím s nadšením, jelikož nový den = nová příležitost – pro takovou spoustu věcí (!) – navíc stále uchovávám při životě naději, kterak každý den nemusí být nutně „každý“. Škoda, že jsem se spletla. (Proč mi to prostě nemůže být fu(c)k?) Pondělí mi totiž přineslo o dost větší výdej energie (v podobě radosti) nežli příjem (v podobě radosti), a tak se teď pohybuji myšlenkami v negativním světě a nemohu se dostat ven. Přesto – těším se na ráno, kdy opět (alespoň na 99,99%) vyjde SLUNCE a snad konečně probudí i lidi, kteří jsou v poslední době již permanentně rozčílení (slovo „nasraní“ mi jaksi nezapadalo do rádoby pozitivního ukončení ideje, avšak … jak jinak „to“ přesněji pojmenovat?) – nebuďme jak hrdina Oblomov!

 

Životem bych nejradši proplul,
jenže jsem děravý tvor
z jedniček a z nul.
Až rám mé lodi zplesniví,
pochopím teprve, že jsem živý.

Sedím sám a vím, že za moc nestojím,
naříkám a vnitřně prahnu po boji.
Jít nevím s kým a kam, dělám co mohu
a co mohu, to odkládám.

Nevím si rady vůbec s ničím,
mám všechny předpoklady,
že sám sebe zničím,
vyčnívám-li, pak někde z pozadí,
neboť mým heslem je "nevadí".

Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina Oblomov,
jsem klonem se sklony k lítosti,
jsem člověk druhé jakosti.

Život sním a žiju sny i za jiné,
trpím tím, že vidím ze dna k hladině,
přijímám věci tak, jak jsou,
když se svým stádem táhnu za potravou.

Sedím sám v kuchyni za stolem
a dumám, co ze mě bude za sto let,
takový jsem já myslitel,
jsem člověk, navíc člověk na pytel.

Neřeším, že se někdo někde nějak má,
jsem si vším a o druhé se nestarám,
teprv až tíseň dolehne,
cosi se ve mně dolehne.

Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina Oblomov,
jsem klonem se sklony k lítosti,
jsem člověk druhé jakosti.

Bude líp, až bude se mi třeba chtít
trochu žít, ale ne tak,
abych musel jít něčemu vstříc
a plýtvat silami,
jsem plně v moci noci nad námi.

Vzdor ze mě ze zásady nebují,
ač nesnáším, když se do mě obují
a libuji si ve slibech,
na rozdíl od všech chytám první dech.

Tak okrádám rostliny o vzduch,
předpokládám, že už jiný nebudu,
neměnit se a hlavně nebudit rozruch,
zůstanu pátým kolem od sudu.

Jsem plný prázdných gest a slov,
jsem váš hrdina Oblomov,
jsem klonem se sklony k lítosti,
jsem muž, co nemá vlastnosti.

Čtvrt století zde jen přebývám,
nedělám nic, co vadilo by vám,
zakopávám o své kořeny,
jsem sám do sebe vnořený.

Zakopávám o své kořeny,
jsem sám do sebe,
zakopávám své kořeny,
jsem sám.

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář