Přece vzetí předsevzetí
Abych byla upřímná – předpovědí počasí se příliš často neřídím. Jančaříkovi a spol. zřejmě málo věřím. Zvláště, poukazuje-li se na západní partie (?) naší vlasti…
Sněžení v říjnu, jo? Ťuky, ťuky na čelo. A ejhle, ráno roztáhnu žaluzie a… sníh!? V tu chvíli mi projelo hlavou tolik myšlenek. Bohužel, jen jednu z nich jsem dokázala pořádně zachytit. Totiž "předsevzetí". Víte, tyto krásné závazky, které dokážou člověka alespoň na chvíli motivovat, se mi vážně líbí. Proto si je velmi často dávám, poté měním a v lepším případě i trošku plním. A přece jenom na mě mají pozitivní vliv. Obzvláště, když si uložím i termín, do kterého mnou zadané maličkosti či velikosti musím naplnit.
Zjistila jsem navíc - a s velikým úžasem, že téměř všechna předsevzetí, která jsem v sobě a s sebou nosila od srpna 2012, jsem již dokázala splnit! Jejich znění momentálně není důležité, poněvadž to už je pro mě skoro pravěk… Tudíž nastává nová doba, v níž si opět mohu stanovit cosi, co jen budu chtít. Je sice dobré všechno hezky naplánovat, v sobě uspořádat a rozpracovat podrobné teorie všeho možného, jenomže teprve poté přichází to důležité: vše pěkně zrealizovat, dokázat a uskutečnit.
Ovšem já ještě nemám ani tu první část úkolu – zadání předsevzetí. Tedy k věci. Můj malý plánek podmínek a předsevzetí, který nabývá účinnosti hned a zcela okamžitě:
1. I přes snahu okolí... zůstat normální a nezbláznit se.
2. Chovat se jako dospělý člověk, a to alespoň v některých konkrétních situacích. Například: sice sníst bráškovi bonbony, avšak poté svůj čin přiznat a nesvádět jej na domácí skřítky či sestru.
3. Naučit se vařit. Tímto nezamýšlím nic velikého, prostě jen základy k tomu, abych jednou, až budu odkázaná sama na sebe, měla co jíst – přesněji řečeno měla něco, co by se dalo jíst. To ovšem znamená, že bych měla méně uklízet, kvůli časovému dostatku, přičemž někdo bude muset zastat mou úlohu. Tudíž se jdu zeptat sestry, zda si předsevzala schopnost unést vysavač a z hadru na prach nemít mozole… No, uvidíme.
4. Říkat si častěji: „to nic“, „to bude dobrý“, „nech to plavat“ nebo „neřeš to“ a pak se, dle svého vnitřního pocitu a hlasu, tak i chovat a neřešit milion padesát nedůležitých věcí.
5. Nejméně dvakrát v týdnu pěkně protáhnout své křupající tělo. Nezáleží na tom, zda půjdu cvičit jógu, o čemž pochybuji, či do bazénu, na fotbalové hřiště nebo se proběhnout na Benďák.
6. Dbát více o svůj vzhled. Nelekejte se, vážně nejsem žádná mumie, ale občas se prostě zapomenu učesat, nebo jdu mezi lidi s tričkem naruby. To proto, že mě být in a móda obecně nijak netankuje. Určitě mám ráda pěkně vypadající oblečení, avšak co je pro mě důležitější: musím se v něm cítit dobře a pohodlně.
7. Zobjektivnit přístup. Když už být něčím znechucen, tak tedy až po vlastní zkušenosti a vlastním poznání. Nenechat se předem ovlivnit většinou, do které vlastně vůbec nemusím patřit…
8. Pokračovat v poctivém jednání a pozitivním přístupu k povinnostem, které vždycky zůstanou povinnostmi, avšak i přesto je lze řešit s neobyčejným zájmem a chutí. Fakt to jde!
9. Být zase o něco lepší: dcerou, sestrou, vnučkou, neteří, kamarádkou, přítelkyní, známou, studentkou, sportovkyní, zpěvačkou, spisovatelkou, klavíristkou, vypravěčem, posluchačem, čtenářkou... – a hlavně být zase o něco lepším Člověkem.
10. Hledět více kolem sebe a nepodléhat klišé, že je vše tak, jak má být.
11. Více se spoléhat sama na sebe a chovat se zodpovědněji. Tož, je mi 18 let!
12. Když už spadnout na hubu, tak se okamžitě snažit zvednout. Se vší hrdostí a snahou jít zas dál.
13. Navštívit základní školu, na kterou jsem chodila a poděkovat učitelům, že mě naučili…
14. Pozvat svou pianovou paní učitelku na kávu a popovídat si s ní tak krásně, jako minule.
15. Chodit jako dáma. Nos však nezvedat příliš vysoko, protože to vůbec není pěkné, což pozoruji u některých dalších jedinců.
16. Umět chodit na podpatcích a v šatech, aniž bych si připadala jako blbec.
17. Úspěšně dokončit taneční a nejpozději koncem listopadu dostat řidičák, abych se dovezla na prodlouženou a odvezla své opilé příbuzné.
18. Méně rudnout, když se cítím trapně nebo když mě někdo chválí či napomíná před ostatními a já netuším, co mám dělat.
19. Neptat se lidí, jak se mají, poněvadž odpověď zní téměř vždycky „dobře“, což je odpovídající odpověď na dost mizernou a neosobní otázku, kterou lidé používají jako vycpávku a mně se tahle otázka nelíbí, a přesto ji pokládám! Přitom je přeci mnohem lepší zeptat se druhého na něco více konkrétního; jak se právě cítí, co prožívá, jak se daří ve škole nebo v práci, jak se daří v osobním životě, co je nového či starého, zda má nějaké pěkné zážitky, nové zkušenosti a tak dále… Hned máte pocit, že ona osoba mluví na vás, chce mluvit s vámi a o vás. Vy se pak podobně můžete zeptat jí.
20. Přišít si knoflík na svou oblíbenou košili, kterou nenosím už asi pět měsíců kvůli tomu, že tam chybí ten knoflík…
A dvacatero je sepsané. Hurá jej plnit! Termín si stanovuji do konce prosince.