Jdi na obsah Jdi na menu

Slečna Drsňák

11. 2. 2014

 

 

Máme tu jedenáctý únor, spolu s ním taky tři skvělé medaile ze Soči. A za tři dny Valentýna, na kterého jsem si již dopředu patřičně nažhavila – kam se hrabe venkovních 10 stupňů na mých 38,4.

Zase doma. Zase sama. Inu, nevím přesně, čím to je, ovšem jedno vím díky tomuhle tedy jistě – netřeba si hrát na Slečnu Drsňáka. Tato role mi totiž vskutku nesedne. Poprvé málem způsobila vznik malého moře na tátově tričku, podruhé mi klidně vnukla mylnou představu o tom, že s koncem víkendu jistě odezní i má chvilková nevolnost.

Apropo podávání přihlášek na vysoké školy pro mě bylo bez pochyby cennou záležitostí. Však nejen pro mě, jakožto i pro mamku. Půl tisíce za každou. Půl tisícová šance na přijetí.

Po dnech strávených na cestách si opět užívám domov. A vzpomínám v něm právě na ty cesty. V hlavě se mi přehrává focení v Jihlavě, mimo to malý návrat do dětství – já coby dítě – pak rovněž romantická procházka hlavním městem s Rolničkou – já coby plnohodnotný partner – proklábosený večer – já coby ta nezkušená, přesto se teď již nebojím, protože prý vlastně nemusím, a tak jsem tomu uvěřila, a proto jsem si dovolila odložit alespoň trochu té tíhy, kterou jindy tak odhodlaně nesu.

Momentálně jsem (ne)šťastná. Opravdu velmi málo mi vždycky stačí ke štěstí, jenže i to „málo“ je pro mě někdy otázkou sakra velikého úsilí. Obecně – vážně si myslím, že kdybychom prostě na dobrých věcech ustavičně a záměrně nevyhledávali jejich špatné stránky (patrný oxymóron), určitě by nám všem bylo hned lépe. A mně potom taky.

Pesimismus smíchaný s nedůvěrou je ta nejhorší nemoc vůbec.

Taková mě ale naštěstí zatím neskolila.

Uf.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA