U holiče, tam a támhle
Měla vlasy samou loknu jé, jeje
ráno přistoupila k oknu, jé, jeje.
Vlasy samou loknu měla a na nic víc nemyslela
a na nic víc nemyslela jé, jé, jé.
Přiznávám se; na ty moje lokny jsem v poslední době hodně myslela, i když ne tak marnivě, ba spíše naopak.
Pravdou je, že ten, kdo má vlasy krátké – chce vlasy dlouhé, ten, kdo je kudrnatý – touží po vlasech rovných – a tak dále a tak dále. Já jsem prostě jen věděla, že chci k holiči, avšak nechci k holiči, a proto jsem oslovila Rolničku, vlastně jsme se, jako by náhodou, oslovily navzájem. Hádám, kterak na své lokny taky hodně myslila.
Neváhaly jsme. Vzala jsem si nůžky (takové delší, černé – asi ne úplně kadeřnické), zkontrolovala jsem čas (21:14), nastavila židli, Rolnička přichystala noviny, rozčesala si své kadeře a… „šmik“, „šmik“…
Ve 21:29 bylo hotovo, načež následovala, pochopitelně, výměna rolí. Rolnička = holička, já = zákazník. Inu, viděla jsem, kterak má soukromá holička zachází s nůžkami – vskutku dobře – třebaže při rychlé písni Tomáše Kluse, jsem se trochu bála, neb Rolnička řídila pohyby ruky s nůžkami rytmem hrající písně, jenomže vše dopadlo pohádkově – dobře. (Doposud si tedy má klientka nestěžovala a ani já si stěžovat nepůjdu.)
Coby zákaznice jsem byla velmi spokojená i v čínské restauraci. Pokrmy mi hodnotit nepřísluší, poněvadž bych je zhodnotila slovem „vynikající“, přičemž bych nebyla s to uvést konkrétní název jídla a slůvko „vynikající“ se mi zdá rovněž málo, když uvážím milou obsluhu a „šťasné nofý rok!“, úžasné.
A divadlo? Tři byly jsme na „Tři v tom“ a místy jsme se všechny doslova válely smíchy (naštěstí je člověk zadržován přednějším opěradlem) a celkově – prostě báječné.
Tolik o dobrém, úžasném a báječném.