Vě(d)ci
Moji milí, snad jste se nenechali odradit názvem článku, neb o žádném vědeckém tématu tedy psáti nehodlám, ačkoliv pár věcí je mi záhadou.
Tak třeba tuhle o víkendu. Když si balím na cestu, ať už je jakkoliv dlouhá, téměř vždy zapomenu na svůj kartáček. Nevím, proč zrovna na něj, neboť jsem si na něj nikterak nezasedla, navíc jej i potřebuji, že, aby mi paní zubařka nehubovala, poněvadž já se k ní potom bojím chodit, i když se bojím i bez toho... Nu, a proto si pokaždé kupuji nový, protože ho prostě zapomínám, takže vlastním pěknou sbírku kartáčků! A kartáček je pro mě také jakýsi symbol míst, kde různě pobývám. Babička, tetička, dědeček, taťka, chatička - spousta kartáčků! Jaké stopy po sobě zanecháváte vy?
Výše jsem zmínila cesty. Věru, v kůži cestovatele je mi náramně! Připadám si pryč od všeho, volná, nespoutaná... jestli mi rozumíte. Jen se mi dělá v jistých prostředcích nevolno. Jako v dopravních prostředcích, samozřejmě. A proto většinou poslouchám. Rozhovory ostatních ne, ty pouze slyším, avšak muziku, tu ráda poslouchám! Nevím, čím to je, jenomže mé zapomínání se již přeneslo i na jiné věci než na kartáčky. Poprvé v životě jsem tak nechala svá sluchátka na pravém zadním sedadle u taťky v autě. Přesně tam! Celou cestu domů jsem slyšela, jak sestra poslouchá. Já jsem nemohla! Hrozný pocit. Horší je, že se ke svým sluchátkům dostanu až za tři týdny, což je opravdu děsivá představa. Co budu při ranní cestě do školy dělat? Musím něco vymyslit.
Věci. Zajímalo by mě, zdalipak si představíte hmotu či něco jiného. Já si totiž dokážu představit i cosi nehmotného. Pocit, událost. Tohle se mi rovněž stalo! V noci se mi zdálo o tom, kterak jsem nešťastnou náhodou šlápla do exkrementu. Déjà vu bylo na světě. Včera jsem skutečně šlápla do obdobné hmoty, avšak doufala jsem, že se mi to jen zdá. Nezdálo!
A od té doby, dá se říci, mělo by to být na onen exkrement (lidově se pak říká na hovno) všechno. Mně se tomu nechce věřit, a tak myslím, že úplně všechno zlé nebude. Přesto - nechápu lidi, co si stěžují na bolest, na své problémy a na mnoho domnělých situací. Přijde mi to nespravedlivé vůči těm lidem, kteří opravdu trpí. A vážně takové lidi znám. Ti však nikomu neřeknou o jejich trápení. Bůhví proč.
Rozbil se mi notebook. Tímto vysvětluji menší mezery mezi přidáváním článků, které se tak mohou stát ještě většími, což mi fakt štve. Nehorázně! První den jsem rozbitý notebook po každých pěti minutách zkoušela zapnout, ale on se zřejmě rozhodl, že se nezapne. Řeknu vám - nejprve jsem byla vzteky bez sebe, potom jsem ztrátu svých dat a dokumentů mírně oplakala, jenže teď jsem konečně vystřízlivěla. Koneckonců, jsou i horší věci.
Na kolik si ceníte soucitu? Já totiž hledám to, co odlišuje soucit od lítosti. Osobně jsem si totiž předsevzala, kterak litovat víc nebudu. Nikoho a nic. Buď budu prostě ignorant, což je u mě velmi málo pravděpodobné, nebo něco udělám, nějak pomohu. Tím pádem se vžiji do dané situace druhé osoby, avšak namísto lítosti zvolím pochopení. Litovat pak mohu nanejvýš sama sebe, že jsem soucítila se špatným člověkem. Ovšem i to se může stát. A verdikt? Hodná, nebo naivní?
Jak moc se berete vážně? Mně, hlavně poslední dobou, připadají vážní lidé strašně směšní. Věřím, že v každém z nás je kus vtipu, komiky, jež se vždycky prodírá na povrch, jelikož je to přirozené a lidské. Ten, kdo brání tomuhle prodírání, je, podle mě - svým způsobem - pokrytec. Navíc musí být příšerné nedokázat se zasmát sám sobě. Tímto soucítím s okolím, které se směje. Co taky zbývá jiného?
Věci. Všední, nevšední, ošklivé, krásné, veselé, smutné... Rozhodně však nejsou samozřejmé. Té samozřejmosti jsem si všimla. Je všude kolem nás, třebaže se urputně schovává za slůvko "normální".
Co si z Vě(d)cí zapamatovat aneb Co tím chtěl autor říci?
Věci rozhodně nejsou samozřejmé.
Komentáře
Přehled komentářů
autorčinou upřímností , spontánností , lehkostí ... Věci jsou dobré k zamyšlení. Děkuji za tohle poznání. :)
Opět pobaven
(Petr, 20. 11. 2013 19:26)