Jdi na obsah Jdi na menu

Večerní šplechty

25. 2. 2014

 

Ó, kávo a řízku, nositelé chuti k světu, pro dnešek jsem, pravda, konzument – avšak bez výčitek, bez starostí – na vás dvou si klidně smlsnu, poté sepíšu oslavný hymnus, neb představa, že měla bych se i já snad přidat k lidem, kteří pojídají druhé lidi a zároveň jsou právě jimi pojídáni – to je pěkný humus. Když člověk člověku vlkem a otravou, já coby člověk živím se dál potravou. Ó, kávo a řízku!

Znáte taky ten pocit, kdy vás cosi zevnitř žere, a vy se bojíte, aby z vás zbyla přinejmenším jediná kůstka, aby po vás prostě něco zbylo – ne-li činy, alespoň hmotný důkaz vaší existence?

Začíná to uvnitř, postupně jste však ohlodáváni i zvnějšku. Nenápadně. Týká se to i vás, či že snad jenom mě? Tenhle pocit bych vám vlastně vůbec nepřála. Jedni vás chtějí sníst (samou láskou, upřímnou nenávistí – na tom nesejde) pro to, jaký jste, druzí pro to, jaký byste měl být nebo jaký nejste. Poněvadž prostě ne a ne pochopit, kterak je to jedno a jenom jednou jest. Proč jsme my, byť nedokonalí, hnáni touhou nutně bojovat o svou čest?

Někdy by přitom stačilo velmi málo. Chovat se slušně, jak nás učili ve školce a doma, zdravit lidi, sem tam se na ně i usmát, protože to člověka nic nestojí, být zdvořilý a tolerantní – jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá – nelhat, nekrást, nepodvádět – studovat, pomáhat, s nikým se nepředhánět a sebe sama předvádět, jelikož nasazená maska časem okolí splete a vaše pravá tvář navždy zhyne. Amen!

Ovšem již konec tmářství. Beztak mě, drahé čtenářstvo, máte dobře přečtenou. Možná proto tušíte, že opět poukazuji na to, jak se věci mají (nekritizuji), skrze dvě oči se dívám očima mnohých.

Včil zase trochu pochybuji. Večer na mě často dopadá to všecko – radosti, starosti, smutek, štěstí, bezmoc, lítost, touha, marnost, naděje... – záležitosti každého dne (a noci), a proto se jimi zabývám pokaždé. Víte, jsem sama k sobě tu a tam snad až příliš přísná, což si uvědomuji a říkám si: „Kačeno, ty blázínku, vždyť ti to docela jde!“

Pozoruji tu strašnou pýchu a zlobu v nás. Moc mě to bolí. Vidím, jak arogantní pitomečci jsou si bezmezně jistí sami sebou a ani je nenapadne myslet si o sobě, že by kdy mohli mít nějakou chybu – to ti ostatní chybují, a tak je alespoň komu se smát. V ničem neukazují lidé jasněji svou povahu jako v tom, čemu se smějí.

Ach, až nám nebude trapné milovat, bude nám konečně trapné odvracet pohledy. Za láskou si stojím.

Kolika lidem jste například dnes zpříjemnili den pozdravem, úsměvem, pohlazením, hezkým slovem?

Zkuste o tom přemýšlet.

Já rovněž budu.

Ale prvně si dám, ó, kávu a řízek!

 

MĚJTE SE(BE).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA