Jdi na obsah Jdi na menu

Žena v pokušení

16. 3. 2014

 

 

Cestou do hlavního města jsem si v polospánku uvědomovala svůj směr.

V okřídleném autobuse, s jasným nebem nad hlavou, veselou melodií v uchu, s klidem na duchu…, jsem opět aktualizovala vlastní vnitřní systém a odstranila kupící se viry, přičemž úplný restart vážně nebyl žádoucí, neboť by třeba mohlo dojít ke ztrátě doposud neuložených dat, navíc – občas je velmi obtížné postavit se po vypnutí znovu na start. Proto jsem se tentokrát spokojila s úsporným režimem, díky němuž mám zase pocit, že mohu, ke všemu ráda.

A tedy jsem si hned při pátku s jistým druhem lásky plně vychutnala večerní boršč, nato knedlíky, kachnu, přestože jsem si myslila, kterak ji nejím, a zelí, pak ještě kávičku, později rakvičku… To všechno na pozadí rodinné oslavy, podotýkám. Na hranici pátku a soboty jsem si zahrála na taxikářku města pražského, přičemž s lehce ovíněnými zákazníky to bylo vskutku velké dobrodružství.

Sobota za okny vypadala všelijak, a tudíž jsem si ji vytvářela před okny, když jsem tak trošku ležela v knížkách, a to naprosto bez výčitek vzhledem k počasí – v hlavě převládalo slunečno. Z nové knihy jásám téměř vždycky, natožpak z knihy s věnováním. Mimochodem – přišla jsem na to, že poslední dobou zkrátka nemohu číst prózu, nejde mi to. Potřebuji něco zcela jiného, něco, z čeho příběhy teprve mohou vznikat. Kupříkladu nejnovější podnět k jásotu – „Poznej sám sebe“ – nelze necitovat:

„Co je zkušeností našeho života? A co je jeho transformací? Je to každý náš okamžik. Johann Wolfgang Goethe kdysi prohlásil: Pusť se do čehokoli, co můžeš udělat anebo o čem sníš, že dokážeš. Smělost má v sobě ducha a moc kouzla. Odhodlání neznamená, že budeme celý život bít hlavou do zdi. Když se situace, k níž jsme získali odhodlání, nevyvíjí správně, udělejme vše, co můžeme, pro to, aby fungovala. Když se situace nezmění ani poté, co vynaložíme veškeré své síly a umění, přijměme to s naprostou důvěrou, že si počínáme správně. (…) Cokoli – peníze, moc, vliv nebo třeba titul, který existuje ve vztahu k vnějšímu světu – je pouhou iluzí a existuje jen do té doby, dokud trvá tato vnější iluze. (…) Nepřišel jsem o nic, co jsem daroval, řekl Sokrates v jednom ze svých dialogů. (…) Život je věčný tanec vědomí. Je velmi těžké a pro mnohé z nás takřka nemožné si uvědomit, že jediným naším skutečným vlastnictvím je právě naše vědomí. (…) Život každého z nás má cíl a smysl. Každý z nás v sobě dnes a denně prožívá svůj jedinečný talent a schopnost jakýmkoli způsobem přispět tomuto světu. (…) Měj aktivní účast na všem dění, na celém životě, na věcech lidstva. Nevyčítej. Měj rozvahu. A nezapomínej na odvahu. (…) A to je poselství, o které jsem se chtěl podělit. Vy i já, tím, že stabilizujeme své individuální části komplexního systému, tedy že přestaneme říkat „já sám to nezměním“ a budeme pracovat na stabilizaci svých míst a částí, můžeme vyvést celý systém z chaosu do harmonie. Vím, že neříkám nic nového, ale dnes už na to máme i vědecké důkazy. (…)“

Člověk tu a tam jednoduše potřebuje přímý důkaz pro motivaci. Četla jsem dál.

Erich Fromm a jeho „Mít, nebo být?“ mě pak nadchlo jakbysmet. Další citace, nevadí? Inu:

„Jsem tím více, čím více mám; že musím pociťovat nepřátelství ke všem ostatním – ke svým zákazníkům, které chci podvést, ke svým konkurentům, které chci zničit, ke svým dělníkům, které chci vykořisťovat. Nikdy nedojdu uspokojení, protože má přání nikdy nekončí; musím závidět těm, kteří mají víc, a musím mít strach z těch, kteří mají méně než já. Ale všechny tyto pocity musím potlačit, abych mohl ukázat sebe (ostatním i sobě) jako usměvavého, rozumného, poctivého, jako bytost, kterou ze sebe chce každý učinit. (…) Dokud každý bude chtít mít více, musí se utvářet třídy, musí existovat třídní boj a z hlediska celku musí existovat mezinárodní boj. Chtivost a mír se navzájem vylučují. (…) Uvedu typický, i když mírně přehnaný příklad dnešní mluvy. Přepokládejme, že člověk, který hledá pomoc psychoanalytika, začne rozhovor touto větou: Doktore, mám problém; mám nespavost. I když mám krásný dům, krásné děti a šťastné manželství, mám hodně starostí. Před několika desítkami let by pacient místo „mám problém“ pravděpodobně řekl „jsem v nesnázích“, místo „mám nespavost“ by řekl „nemohu spát“ a místo „mám šťastné manželství „jsem šťastně ženatý“. Současný styl mluvy ukazuje, že začíná dominovat vysoký stupeň odcizení. Když se řekne „mám problém“ místo „jsem v nesnázích“, je vyloučeno subjektivní prožívání. „Já“ v mém prožívání je nahrazeno čímsi, co vlastním. Své pocity jsem přetvořil v něco, co mám, totiž problém. Avšak „problém“ je abstraktní výraz pro všechny druhy potíží. Nemohu „mít“ problém, protože problém není věcí, kterou mohu vlastnit; avšak problém může mít mne. Jinými slovy jsem „sebe“ přetvořil v „nějaký problém“ a můj vlastní výtvor mě nyní vlastní. Tento způsob mluvy prozrazuje skryté, nevědomé odcizení. (…)“

Neděle plyne bez problémů, i přes pár nesnází…

Slíbila jsem si, že sním předposlední čokoládový bonbon (ne)vlastní sestry a po tom, co jsem byla až po okraj naplněna nivou, vaflemi, kakaem a zbytkem jahodového dortíku z oslavy, definitivně ukončím fyzické uspokojování (ne)potřeb a s radostí přejdu k duchovnímu naplňování, jelikož jsem poznala, kterak: „Láska je aktivní péče o život a růst toho, co milujeme. Kde tato aktivní práce chybí, tam není láska.“

Po zhlédnutí filmu „Manželé z roku II“ a „Ženy v pokušení“ se cítím jako manželka z roku II i jako žena v pokušení. Ovšem mnohem radši bych byla… A taky Budu.

 

Mít, nebo být?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA