Barbora vyrůstala pouze s matkou. Otec opustil matku Barbory poté, co se dozvěděl, že spolu čekají dítě. Barbora se poté nikdy nedozvěděla od své matky, kdo je jejím otcem, avšak vlastně jí to ani příliš netrápilo.

Ve věku sedmnácti let začala Barbora navštěvovat divadelní kroužek, který vedl velmi temperamentní a charismatický mladý učitel - herec. Jmenoval se Jakub a Barbora jej tajně milovala. Jednou zůstala po hodině ve třídě jen ona a on. Bára této příležitosti využila a odhodlaně řekla svému učiteli vše, co k němu cítí. Jakub trochu zrudl, na okamžik na Báru pouze hleděl. Bylo vidět, že ani jemu Barbora není úplně lhostejná, avšak jenom se s ní rozloučil a odešel. Dívka stále postávala ve třídě, kde teď byla úplně sama. Cítila se mírně trapně, na druhou stranu jí ze srdce jakoby vypadl obrovský kámen.

Barbora se doma svěřila své matce, co se jí přihodilo, protože její matka, Tereza, téměř hned, když se její dcera vrátila domů, beztak poznala, že se její dítě chová jaksi nezvykle. Snad i smutně, zároveň však povzneseně. Tereza žila jen pro svou dceru a přála jí jakékoli štěstí. Barboru si vyslechla, pohladila ji, ale tentokrát nebyla z rozhodnutí své dcery zvláště nadšená. Bára pocítila, že její matka znejistěla, ba vypadala nezvykle zlostně, a proto o tom Bára víc nemluvila, byť nemohla pochopit, co způsobilo matčinu nelibost.

Tereza sama měla mnoho zkušeností s muži. A vždycky jimi byla zklamána. Nejvíce pak od muže, s nímž toužila vychovávat jejich dítě, jenže on jí stejně zlomil srdce – kvůli herečce. Pracoval tehdy jako příležitostný režisér v menším divadelním spolku, když se do jedné zamiloval. Na Terezu jako by zapomněl, jako by zapomněl na jejich tehdy ještě nenarozenou dceru. Tereze prostě řekl, že jedině Anna může být jeho múzou a že Anně nesahá ani po kotníky. „A vlastně je to tvoje vina. Chtěla jsi dítě, tak budeš mít dítě. Nikdy jsem ti nebyl dost dobrý. Víckrát mě neuvidíš, sbohem!“

Tereza od té doby zanevřela na muže. Žila pouze pro svou dceru a chtěla jí dát to nejvíc, co jí jen mohla dát. Tereza trávila většinu času v práci a chodila velmi pozdě domů.

Barbora a Jakub už tvořili pár. Bára se obávala reakce své matky, a proto s Jakubem chodila za jejími zády. Jakub byl slušný, chytrý a pohledný muž. Vyprávěl jí, že procestoval půlku světa, jak získal svou první roli a rovněž odkud pochází. Barbora se dozvěděla o Jakubových rodičích, že jsou z divadelního prostředí. Otec Jakuba je režisér a jeho matka herečka, kteří odstartovali svou společnou kariéru v Rakousku, kde se také proslavili. Barbora byla nadšená ze všeho, co se dozvěděla. Jakub Báře slíbil, že ji brzy svým rodičům představí a že si jí určitě budou líbit. Barbora byla šťastná, ale ve skrytu duše snila i o své vlastní slávě.

Jakub zrovna přespával u Báry, když se pozdě domů vrátila nic netušící Tereza. Ta si ihned všimla lahve vína na stole v obýváku i mužského šatu. „Báro, ty tady někoho máš?“ netrpělivě se tázala své dcery. „Ano, je tady Jakub,“ odpověděla Bára, protože beztak neměla na vybranou. „Poslouchej mě, holčičko, ze srdce si nepřeju, aby ses s někým scházela za mými zády, natožpak s hercem!“ „Mami, promiň, měla jsem ti to říct, jenže co ti vlastně vadí na tom, že je to herec?“ „Všechno!“ „Proč?“ „Ty nevíš nic o tom, co je to zlomené srdce, nevíš nic ani o svém otci!“ „Tak takhle je to? Táta byl herec, je to tak?“ „Ne, nebyl,“ Tereza konečně sundala ruce ze svých boků, „zato byl malý, bezvýznamný režisér a opustil nás kvůli jedné ubohé herečce,“ vyčítavý pohled vzápětí nasměrovala k Jakubovi. „A vy, mladý muži? Máte v plánu mé dceři zahýbat?“ „Paní, nevím, proč bych měl Báře kdy zahýbat, protože ji miluju!“ „Vážně? Jak lichotivé! I tohle mi říkal, než mě opustil, avšak poté si klidně šel za svou múzou, za tou courou!“ „To je mi líto. Jenomže já Báru opravdu miluju a chci si ji vzít,“ odhodlaně ze sebe vypravil Jakub. Bára a Tereza se na sebe podívaly. Tereza svou dceru v tento moment přímo nenáviděla, nenáviděla i sama sebe, nenáviděla všechno. „Víš co, Báro? Sbal si svých pár švestek a zmiz mi z očí! Ještě si vzpomeneš, že jsem tě varovala. Vypadněte!“ „Maminko, to snad nemyslíš vážně!“ „Báro, pojď, tohle nemá cenu,“ Jakub vzal svou milou za ruku a vedl ji ke dveřím. „Abys věděla, matko, už nikdy tě nechci vidět, když mi nepřeješ lásku s mužem, kterého miluju a nikdy ti nezapomenu, že jsi mi neřekla, kdo je můj otec, protože si nedokážeš ani představit, jak moc jsem trpěla, když jsem jej nemohla mít jako všechny děti! A jaké zoufalé nálady jsem od tebe musela snášet. Nikdy víc!“ Bára se na Terezu krátce podívala. Pak jenom zaklaply dveře a Tereza se ocitla úplně sama mezi čtyřmi stěnami svého bytu.

Jakub i Bára doposud nechápali, co se tak náhle přihodilo. „Jak se to mohlo stát?“ Bára se slzavýma očima pohlédla na Kubu. „Jen klid, to bude dobré, lásko, uvidíš,“ Jakub Báru jemně pohladil po vlasech a políbil ji na čelo. „Alespoň tě zavezu představit mým rodičům. Určitě se ti budou líbit!“ „Myslíš, že je to dobrý nápad?“ „Barunko, zkus mi věřit,“ Bára se snažila, ale hlavou se jí honilo tolik nesrovnaných myšlenek. „Kubo, co s námi bude? A co tvým rodičům o sobě mohu říct? Dobrý den, já jsem Bára, je mi sedmnáct, nikdy jsem nepoznala svého otce, moje matka mne vyhodila z bytu kvůli Jakubovi a já ji nesnáším, školu jsem sice přerušila, avšak jednou ji hodlám dokončit.“ Jakub se na ni usmál. „Neboj, zvládneme to!“

Jakubovým autem přijeli před obrovský dům se zahradou, který byl situován v nevelké vísce nedaleko Salcburku. Oba byli po dlouhé cestě unaveni, avšak měli radost, že jsou na místě a hlavně spolu. Náhle se otevřely vchodové dveře. V nich stála sympatická starší paní. Jakubovy oči se rozzářily. „Mami!“ „Vítám vás u nás, děti!“ Bára šla nejistým krokem vpřed, aby se přivítala s Jakubovou matkou. „Ráda vás poznávám, paní. Jste opravdu moc krásná,“ bez většího zaváhání složila Bára svůj kompliment. „Jak roztomilé děvče. Musíš být Barbora. Jakub mi o tobě hodně vyprávěl,“ starší paní pohladila Báru po tváři. Po chvíli společně vstoupili do domu.

Barbora žasla nad honosností celé vily i nad milým uvítáním obou Jakubových rodičů. Jeho otec na ni zapůsobil přece jen o něco silnějším dojmem než jeho matka. Byl urostlý, mírně prošedivělý, zato stále pohledný muž. Po několika hodinách strávených vybalováním a prohlížením domu všichni usedli k večeři. V průběhu jídla plynula i konverzace. Rodiče Jakuba nejprve povídali o svém synovi, ale poté se zajímali o život Barbory. Ta, když věděla, v jaké společnosti se pohybuje, nechtěla říkat pravdu, avšak Jakub ji pohladil po ruce a šeptl do ucha: „Jen do toho,“ a tak se Barbora dala do vyprávění. Rodiče Jakuba byli překvapeni, dokonce se i vyptávali na detaily. Vlastně byli pořádně zaskočeni, jelikož začali pociťovat nezvyklou shodu mezi Bářiným příběhem a okolnostmi jejich seznámení a společného života. Najednou bylo ticho. Jakub nechápal, oč jde, jeho matka vypadala dost zaskočeně a otec Jakuba zíral na Báru. „Mladá slečno, mohla byste se mnou na moment,“ nesměle se Barbory otázal Jakubův otec. Barbora přikývla a oba odešli do vedlejší místnosti. Tady Barboru nadchl kout plný plakátů, divadelních programů a ocenění. „Ano, pracoval jsem jako režisér,“ Bára si nadále prohlížela všechnu tu krásu. „Než jsem se však stal uznávaným a úspěšným režisérem, udělal jsem něco, nač nejsem vůbec pyšný, ale svého zásadního kroku rozhodně nelituju,“ Barbořin výraz právě ustrnul na fotografii, na které poznala otce Jakuba a... svou matku!? Nehybně stála na místě. „Ano, asi jsi už pochopila....“ vzniklá situace byla přinejmenším trapná a atmosféra velmi napjatá a dusná. „Vím, že spoustu věcí nepochopíš a máš právo mě nenávidět. Doufal jsem, že mě po tom všem nikdy nepotkáš, avšak stalo se. Já se k tomu stavím čelem,“ chvějícím se hlasem ze sebe vypravil otec Jakuba. „Tati?“ Bára dlouho mlčela a snažila se urovnat své myšlenky. V tom se vrhla otci do náručí, poněvadž se ocitla v tolik silné situaci, že ji dál sama neunesla a zkrátka potřebovala oporu. „Dcerunko, mrzí mě, co se stalo, jsem bídák, když jsem tě opustil, ale tenkrát jsem si to sám zvolil, odpusť,“ potichu říkal ke své dceři. Ta doposud zcela nevstřebala téměř nic, co se událo. Dala se do pláče. „A Jakub? Je konec, když je to můj bratr!?“ vzlykala Barbora. „Kdepak, Barunko, on je můj nevlastní syn. Byl již na světě, když jsem potkal jeho matku. Anna ovdověla a Jakub mě přijal jako vlastního otce. I tuhle skutečnost jsme před ním úzkostlivě tajili, přesto nastal čas vyjít s pravdou ven,“ oba se na sebe podívali.

Přibližně po dvou dlouhých hodinách se znovu všichni sešli. Anna vylíčila Jakubovi okolnosti jeho narození i pozdější události, které vedly k tomu, že jeho, ve skutečnosti nevlastní, otec František, opustil svou tehdejší ženu i s dcerou Barborou. Jakub a Barbora náhle nevěděli, zda mezi nimi není konec, jenže každý z nich ve skrytu duše doufal, že tohle konec není, neb co by si bez sebe počali? „Báro, stejně tě miluju!“ „Jakube!“ běželi k sobě a setrvali v pevném objetí a byli šťastní, byť jenom stěží chápali, že právě oni byli osudově svedeni k sobě.

Míjely měsíce. Jakub a Bára bydleli u svých rodičů a vše bylo bez problémů. Barbora opět nastoupila do školy. Jakub si našel práci a znovu vyučoval divadelní kroužek. Anna a František často cestovali a zůstávali tak dlouhou dobu na cestách, ale vždycky se rádi vraceli domů. Bára si prakticky vůbec nevzpomněla na svou matku, jež žila sama v Čechách. Nezajímala ji, neboť ji vnímala jako lhářku, jako někoho, kdo ani svému vlastnímu dítěti nepřeje zdaleka nic – ani lásku.

Barbora nyní zůstala v domě sama. Rodiče odjeli na měsíc do Ameriky a Jakub s divadelním spolkem do Čech. Báře se stýskalo a byla osamělá. Tři dny proto trávila u své nové kamarádky. Barbora se snadno naučila cizí jazyk a ve škole byla spokojená.

Byla to snad věčnost, než se domů vrátil alespoň Jakub! Vypadal vyčerpaně. Barbora jej obskakovala a plnila mu vše, co mu na očích viděla. Byla štěstím bez sebe, že už není sama! Jakub se však choval divně. Příliš nemluvil, a když, tak jedině o své práci a o svých žácích. Báru to mrzelo, a i přes svou žárlivost na sobě nedala nic znát, protože jí na Jakubovi záleželo a chtěla jej nechat odpočívat – on chodí vydělávat, ona ne. Postupem času Báře začala docházet trpělivost. Pořád sama, bez rodičů i bez svého Jakuba, který je zamlklý, ba i bezcitný po svém návratu domů. „Co se děje, lásko?“ opatrně se svého milého otázala Bára. „Podívej, mám toho dost! Mám dost i tebe! Ustavičně mě obskakuješ jako malýho kluka, jsi přecitlivělá, do práce nechodíš a vůbec – nechodíš nikam!“ Jakub odešel do svého pokoje a nechal Báru samotnou. Ta plakala, ale plakala tiše, aby ji neslyšel. Rozhodla se odejít ke své kamarádce. Jakubovi napsala vzkaz: „Jakube, nevím, co se děje. Na víkend zůstanu u Lucie. Miluju tě!“

Kamarádky se spolu zašly odreagovat do klubu. Další den zůstaly doma, protože pršelo. Odpoledne Lucie nabídla Báře, že jí sveze domů, aby nemusela autobusem a pak kus pěšky.

Bára se proto dostala domů o něco dříve. Klidně si odložila kabát, v chodbě dala sušit deštník a všimla si, že vedle jejích bot jsou boty cizí. „Dámské boty?“ ptala se sama sebe, „vždyť Anna s Františkem se přeci vracejí až ve středu,“ a vydala se objasnit tuto situaci. „Jakub?“ v obýváku prázdné lahve, v kuchyni binec a nikde nikdo. Barbora proto vystoupala po schodech do ložnice. Otevřela dveře a.... „Ne!“ „Barunko, lásko, tak ty ses mi vrátila dřív,“ Jakub se snažil zachovat klid. „Jakube! Kdo je to?“ „Nekřič na mě, lásko, to je Alenka,“ odpověděl Jakub. „Alenka? Tak tedy Alenka! Chrápeš v mojí posteli s Alenkou!“ „Báro, vyprošuju si, abys byla jakkoli hrubá! Alenka je skvělá! Na rozdíl od tebe je vystudovaná, je sebevědomá, nechová se ke mně jako k malýmu klukovi a hraje ve Vídni!“ Báře zbyly oči pro pláč. „Herečka?“ otočila se a chystala se odejít.

Barbora zavřela dveře a šla si sbalit věci. Věděla, že tady nemůže zůstat. Byla zlomená. Zbyla na všechno sama – otec věčně na cestách, matka v jiné zemi a Jakub? Podvedl ji. S herečkou! A k čemu jí jsou peníze, dům a škola? Teď, když ztratila svou pravou lásku! Rozhodla se odcestovat zpátky do Čech. I přesto, že svou matku zavrhla a ona jí, chtěla se ihned vypravit jedině za ní, za svou matkou, která měla pravdu. Kéž jí odpustí!

Po návratu domů byla Bára šokována tím, co se dozvěděla. Jak se to jenom mohlo stát? A proč zase jí, proč zrovna jí? Bez rozmýšlení vyrazila do nemocnice, kde pomalu umírala její matka. „Tereza Benešová,“ stálo černým písmem na bílém štítku.