Jdi na obsah Jdi na menu

Putování do středu věků

27. 10. 2013

 

Schylovalo se již k ránu, když se Martin právě navracel z restaurace situované na Smetanově nábřeží domů. Prošel klidným študáckým krokem podél Národního divadla, poté pokračoval po Národní třídě až ke stanici metra, které bylo teprve před malým okamžikem otevřeno pro první pasažéry. Martin nastoupil do posledního vagónku a usadil se k oknu. Oči měl červené, unavené. Nějakou dobu pozoroval spolucestující – starší ženu, skupinku opilců a postaršího muže. Vtom si vzpomněl, že ve svém batohu vlastně nese knížku. Zanechal proto pozorování svého okolí a knihu s chutí otevřel. Přečetl sotva pár řádků, když poprvé odvrátil svou pozornost od černobílého textu. „Teda s tou Johankou,“ uculoval se, „bych se docela rád setkal,“ dokončil svou myšlenku.

Konečně dorazil domů. Martin se vydal rovnou do ložnice. Převlékl se do pyžama a rozestlal svou postel. Na jeho tváři zazářil úsměv. „A dneska žádná škola, ani práce!“ pomalu bezstarostně usínal.

Probudil se kolem poledne. Ihned si mu vybavovaly okamžiky ze včerejší debaty. Usilovně přemýšlel, kdo všechno se jí účastnil a o čem se vůbec povídalo. „Kroužek šesti ambiciózních studentů historie, k tomu jeden zapálený profesor – badatel,“ Martin rychle vstal a lovil knížku ve svém batohu, „Johanka z Arku jako hlavní téma naší diskuse, nespočet odlišných názorů, k tomu ta knížka, jež mi byla darována samotným badatelem s věnováním: „Neobyčejná publikace pro neobyčejného studenta.“ a co ještě? Restaurace na rohu ulice na mě dýchla dost zvláštním pocitem. Ta magičnost... Mamka měla asi pravdu, když tenkrát říkala, že se z té historie jednou pominu,“ Martin rozesmál sám sebe svým hlasitým uvažováním, dětskou fantazií a naivitou.

Venku pršelo, když mladý student opustil svůj útulný podkrovní byt pod Nuselským mostem. Měl namířeno do knihovny. Tady téměř nikdo nebyl. Martin se pohyboval v oddělení dějin obratně a s očekáváním hledal v knihách jakoukoliv, leč nepatrnou zmínku, o Panně Janě. Dozvěděl se mnoho neotřelých informací k tématu, ty si také průběžně, se vší pečlivostí, zapisoval do sešitu. Přibližně po dvou hodinách z knihovny odešel, aby mohl zajít na katedru historie a všechny dosavadní poznatky uložit na jedno místo. Na chodbě potkal svého spolužáka Petra, školníka a uklízečku – jinak nikoho dalšího. Martin se následně zdržel ve studovně. Zde pročítal již sepsané seminární práce o Stoleté válce, o Francii v patnáctém století či o životě na venkově v době středověku. Během práce jej nikdo nerušil, nikdo jej neoslovil, ba si jej nikdo ani nevšiml. Martinovi ubíhal čas velmi rychle. Opět se blížil večer. Martin si vzpomněl, že slíbil šéfovi z redakce, že do zítřka určitě sepíše návrhy pro novou rubriku časopisu. Martin proto okamžitě uklidil použité materiály na místa, odkud si je vypůjčil, zhasnul světla a téměř utíkal domů. Na stole ale nechal svou knihu s věnováním. Ta ležela naprosto nehybně a jakoby čekala, až se pro ni její majitel vrátí.

Mladý student právě odemykal podkrovní byteček. Náhle si uvědomil, že dočista zapomněl na věnovanou knížku. Zvažoval, zda se požene přes město až na pravý břeh Vltavy, avšak nakonec dospěl k názoru, že ne. „Teď už tam stejně nikdo nebude. Neobyčejnou publikaci si vyzvednu zítra při cestě z práce,“ konstatoval mladík v lehké nadsázce, jelikož prozatím nepochopil, co konkrétně by mělo být na jeho nové knížce neobyčejného.

Martin dopsal slíbený článek a byl se svou prací velmi spokojen. Cítil se však osamělý. Doposud s nadějí doufal, že mu zazvoní telefon a on přijme hovor od dívky, jež stále zdobí pozadí jeho displeje na mobilu, přestože mu zlomila srdce.

Nutno říci, že Martin neměl, co se týká zázemí, zrovna na růžích ustláno, ačkoliv si tento fakt raději nepřipouštěl. Svého otce nepoznal a jeho matka trpěla vážným psychickým onemocněním, a proto se z její strany žádné větší rodičovské podpory či pochopení nedočkal. On sám přesto, snad i proto, lidi měl moc rád. Byl by schopen v jednom kuse dávat, aniž by požadoval něco na oplátku, dokázal lidem naslouchat a povzbudit je, trpělivě odolával závistivcům mezi spolužáky, kteří mu nepřáli úspěch, natožpak to nejzákladnější a nejkrásnější – štěstí a lásku. Martin se však řídil heslem: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Den ode dne se tak stával silnějším a odolnějším. Avšak ta zabitá láska, ta jej přeci jenom doháněla k pocitům viny, zklamání, dokonce i k slzám. Rozhodl se jít ven a pročistit si hlavu.

Martin se dlouhé chvíle toulal nočními ulicemi a bloumal ve svých myšlenkách. Došel pod Vyšehrad. Zde strávil přes půl hodiny, než jej napadlo vydat se k rozvodněné Vltavě. „Tonoucí se stébla chytá,“ mladý muž si nasadil kapuci a s rukama v kapsách kráčel nocí.

Tuze rád hleděl do vody! Viděl v ní veškeré okolí, třpyt lamp a svou vlastní tvář. „Tohle jsem já. Skutečně já,“ Martin nevěděl, proč to říká, jenže si to z nějakého důvodu musil říci. Za moment se zklidnil. Své soustředění opět věnoval pouze svým studiím. „Vltava rozděluje Prahu na dvě části a Seina Paříž jakbysmet,“ porovnával svá dvě oblíbená města Martin. „Zatímco v Praze má svou jezdeckou sochu kníže Václav, patron české země, před bazilikou Sacré-Cœur bdí nad Pařížany Johanka z Arku, francouzská hrdinka a mučednice. Zvláštní, jak jsou si věci podobné. Stačí jen zbystřit,“ sundal si kapuci.

Z nebe se začal snášet hustý déšť. Protože byl Martin velmi blízko té restaurace, kde předcházející večer proběhla diskuse, jíž se účastnil, dlouho neváhal a přeběhl po mostě rovnou do známého podniku.

Ihned zahlédl Petra. Petr studoval rovněž historii. Martin považoval Petra za opravdového přítele. I Petr měl Martina upřímně rád a obdivoval jej za jeho píli a nadšení. „Ahoj, mohu se k tobě přidat?“ otázal se Martin. „Čau. No jasně!“ odpověděl Petr. Oba spolužáci si objednali skleničku vína. Poté si povídali o všem možném. Kdo by čekal jako hlavní téma studijní záležitosti, mýlil by se.

Ručičky hodin běžely vskutku rychle. Martin si až nyní všiml knížky, která ležela po celou dobu na jejich stole. Domníval se, že mu ji Petr donesl. „Díky, Petře, je to od tebe vážně milé,“ Martin se natahoval po knize. „Počkej, Martine, vždyť já ani nevím, za co mi děkuješ,“ jeho spolužák se pousmál. „Za tu knížku přece,“ odvětil Martin. „Za jakou? Za tuhle? Nemáš to trošku popletené? Já ti ji nevěnoval, to náš pan profesor, pamatuješ?“ Petr udiveně kroutil hlavou. Martin byl jeho reakcí překvapen a zaskočen. Kdo ji tedy umístil na stůl? A jak? A kdy? „Promiň, Petře, jsem trochu přetažený. Půjdu se opláchnout studenou vodou,“ Martin se zvedl ze židle. „Buď opatrný, Martine,“ strachoval se Petr. Martin přikývl a v momentě, kdy procházel kolem Petra, sáhl po své knížce tak, že to Petr ani nestačil zaregistrovat.

Martin otočil kohoutkem a spustil proud studené vody, do níž ponořil svůj obličej. Pak svůj pohled upřel do zrcadla. „Martine, Martínku, ty jeden blázínku,“ žertoval se svým odrazem mladík. Usušil si ruce. Knihu, která se k němu za nevyjasněných okolností dostala, pomalu otevřel.

Světlo začalo blikat, zrcadlo na stěně se rozpohybovalo, voda proudila ze všech umyvadel najednou. Martin byl vyděšen. Třebaže stál na místě, měl pocit, jako by se otáčel. Mladík se schoulil do klubíčka a čekal, co bude následovat. V hlavě slyšel výkřiky, šelest kovových zbraní a zpěv. Martin upadl na podlahu. Později do mdlob.

Probouzel se. Ležel kdesi na stole, přikrytý pouze tenkým pláštěm. Martin nemohl uvěřit svým očím! Byl teď někde ve středověkém stanu. Dočista sám ve středověkém ležení. „Pomoc!“ úpěnlivě křičel.

Za Martinem přiběhl voják v brnění. Martin identifikoval francouzského pěšáka. „Qu'est-ce que c'est?“ znělo z úst urostlého muže. Martin správně rozpoznal francouzský jazyk. „A jsem v maléru!“ naříkal. „Copak umím francouzsky?“ Martin si ťukal na čelo a díval se přímo do očí obrněnce. Ten zvážněl a odkráčel ze stanu.

Martin vstal, avšak po pár krocích klopýtl. „Jsem snad raněný?“ s bolestivou grimasou ve tváři se Martin ptal sám sebe.

„Il est ici,“ ozývalo se zvenčí. Martin se pokoušel zvednout, když se nad ním zjevila ona! „Bienvenue, mon ami,“ přivítala jej samotná hrdinka Francie, Johanka z Arku. Martin vytřeštil oči a pusu měl dokořán. „Johanka!“ zvolal obdivně. „Je m'appelle Jeanne d'Arc. Comment tu t'appelles?“ Johanka nabídla Martinovi svou ruku a pomohla mu na nohy. „Díky. Já nerozumím. Francouzštinu bohužel neovládám,“ Martin se ze všech sil snažil naznačit, že je tak trochu cizinec. „Ce homme élégant est probablement originaire d'un pays étranger,“ Panna Jana hovořila se svým zbrojnošem. „Škoda, že nerozumím. Mluví přímo vznešeně. A ten přízvuk! Pastva pro uši. I pro oči,“ Martin se začervenal a prohlížel si Janino vzezření. Johanka byla oblečena do mužských šatů. Na boku měla připevněný meč, jenž se blyštil a ozařoval Martinův zrak. Jana nosila krátký sestřih. Martinovi se mladá žena velice líbila. Téměř propadl jejímu kouzlu.

Psal se květen 1430. Martin se přímo účastnil událostí od dobytí tvrze Saint Loup, po korunovaci dauphina Karla v Remeši. Martin byl nadšen tím vším, co se děje. Nechápal, jak je to možné, ale užíval si každý okamžik po boku ženy, kterou tolik obdivuje, snažil se jí být nápomocen, pročež se dokonce naučil několik francouzských slovíček a frází. Ve skrytu duše doufal, že se ve zdraví zase vrátí domů, přesto nepropadal panice a toužil naplno prožít jedinečnou atmosféru doby, v níž se náhodou ocitl.

„Květen 1430?“ Martin se zarazil. Po probdělé noci na strážní věži se okamžitě oblékl a utíkal ke stanu Jany, kde také poprosil o přijetí a laskavé slyšení. Jana byla ovšem zaneprázdněná. Modlila se. Namísto něžné bytosti se ze stanu vynořila postava jakéhosi Pierra. Martin znenadání zavrávoral. Ačkoliv se usilovně snažil, klesl na kolena. Pierre svíral Martinova ramena a opatrně třásl jeho tělem. „Martine, Martine! No tak, slyšíš mě? To jsem já, Petr,“ Martin neodpovídal.

Nenápadně se rozednívalo. Sluneční paprsky pronikaly do Martinova pokoje. Mladému muži se zrychlil dech, srdce prudce bušilo. Otevřel oči. „Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ drnčel telefon. „Protivný zvuk,“ stěžoval si Martin, „cože? Kde to ksakru jsem?“ „Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr!“ ozývalo se neodbytně. Martin natáhl ruku pro telefon. „Ano?“ vyřkl bez zaváhání. „Ahoj, tady Petr, jak se cítíš? Je ti už lépe?“ staral se Martinův spolužák. „Ano, cítím se fajn,“ reagoval Martin. „Včera, v té restauraci, udělalo se ti zle. Odvezl jsem tě domů. Za hodinku tě přijedu navštívit i s obědem,“ nadhodil Petr. „Děkuju za všechno. Těším se,“ Martin nechápavě ukončil hovor se svým kamarádem.

Martin s Petrem společně obědvali. „Nemohl jsem už nic udělat. Johanku upálili!“ rozkřikl se Martin. „No ovšem, že ji upálili. To se ví. Dovol jen, abych ti připomněl, že tématem naší diskuse nebylo, zda ji upálili, či nikoliv. Pokoušeli jsme se vyvodit něco daleko složitějšího. Totiž – byla Johanka skutečná hrdinka, nebo ubohá fanatička? Vzpomínáš?“ z Petra čišela trpělivost a dobrosrdečnost. „Hrdinka to byla! Vím to!“ s vervou a odhodláním si Martin trval na svém.

Po týdnu předepsaného odpočinku mohl Martin opět začít naplno studovat a pracovat. V pondělí již nemohl ani dospat, a tak se brzy ráno vypravil na katedru historie, konkrétně do studovny. Odložil si věci a rozsvítil světla. Od své studie si sliboval mnoho. Náhle zpozoroval malý lísteček na psacím stole. „Co je to? Vzkaz?“ Martin kus papíru opatrně rozložil. Stálo na něm: „Jak se ti líbil výlet, můj milý neobyčejný studente?“ Martin jakoby zkameněl. Zpoza knihovny se ozývaly kroky. „Na nic se mě neptej, Martine,“ prosil svého žáka profesor, jenž byl patrně původcem výletování v čase. „Ale...“ mladík se zarazil. „Ale? Doufám, že sis cestování užil a věřím, že se svými poznatky správně naložíš. Na vše ostatní už dokážeš přijít jedině ty sám, chlapče,“ starší profesor poplácal svého svěřence po rameni a vznešeně odkráčel. „A co s tou knížkou?“ Martin si výtisk prohlížel, nato jej pevně sevřel v rukou. „Kniha je moje. Patří mi tak, jako mi patří můj osud – má cesta životem.“

V metru se Martin shledal s Petrem. „Co vůbec říkáš na naši novou spolužačku, Martine?“ vyzvídal Petr. „Na tu novou? Je moc hezká. Někoho mi připomíná. Ani nevím, jak se jmenuje,“ sypal si popel na hlavu Martin. „Jana,“ přikyvoval Petr. „A co na ni říkáš ty, milý Petříčku?“ nadsadil Martin. „Obyčejná holka,“ pokrčil rameny Petr.

„Obyčejná, jo?“ Martin se potutelně usmíval.

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA