Rendez-vous
Pondělní den ubíhal velmi, velmi pomalu. „Taky máš pocit, že se to dneska neskutečně vleče?“ otráveně, zato potichu, se otázala Petra své sestry, dvojčete Pavly. „Jako by naschvál, viď?“ svým pohledem teď Pavla nenápadně kontrolovala hodinky. Náhle zazvonilo. „Konečně!“ shodly se vzájemně a co nejrychleji zmizely ze třídy.
Po škole obě pospíchaly na oběd, který je ovšem tentokrát zklamal. „Vida, jediný cíl dne a stojí leda za starou bačkoru!“ postěžovala si starší ze sester, Pavla. „Myslím, že bude lépe. Musí!“ pousmála se Petra. „Heleď, nesnaž se přede mnou předstírat pohodu, já tě mám beztak přečtenou,“ Pavla se zatvářila vážně, „vždyť dneska nestíhám ani rande, a to všechno kvůli té pitomé přehrávce v lidušce.“ Vtom Petře probleskl hlavou nápad. „Už vím, půjdu tam místo tebe!“ „Kam? Na přehrávku? Ty umíš zahrát Mozarta jen tak, z listu? Že ses mi nepochlubila!“ „Ale ne! Na to rande přece!“ „Blázníš? Větší šílenost jsem neslyšela! Navíc – byl by to podvod, nebo ne?“ „Hm, asi máš pravdu,“ konstatovala Petra, „pusť to z hlavy.“ Chvilku bylo ticho. „Ačkoliv....“ Pavla se potutelně podívala na Petru a oběma teď bylo více než jasné, co se večer bude dít.
Doma probíhaly pečlivé přípravy na večerní akci. Nikoliv však na koncert, jakožto na rande. „Na, vezmi si tyhle šaty,“ Petra se přímo zhrozila. „Cože? Šaty? Neříkala jsi mi nic o šatech. Jen si je vezmi ty. Jdeš vystupovat na koncert, zatímco já jdu pouze na rande,“ apelovala vyděšená Petra na Pavlu. „Kdepak, rande je důležitější.“ „A proč tam tedy nejdeš sama, když je to tak důležité!“ „Klid, Péťo. Mimochodem – nebyla jsi to ty, která je mozkem naší tajné operace?“ „To ano, jistě, jenže o pytli, pardon, o šatech nepadlo ani slovo! Stačí snad, že jsi mi na můj obličej namalovala druhý, přičemž ten humus, co se tak leskne na mých rtech, neskutečně lepí a o řasence, díky níž jsem si málem vypíchla oko, raději nemluvím!“ „Sluší ti to! Koneckonců, jdeš jenom s Honzou.“ „Prosím? S Honzou, bratrem Zuzany? A to mě jako mělo uklidnit?“ „Psst, neboj, vše bude dobré,“ chlácholila Petru Pavla. „A mám se taky smát tím přihlouplým smíchem, abych se ti ještě více podobala?“ rýpla si Petra do Pavly. „Moment. Co máš proti mému smíchu? Inu, třeba se tak i směj, Honzovi se to náhodou líbí.“ „Fajn. A o čem bych měla vyprávět, aniž bych se ocitla v trapné situaci?“ „Hm,“ Pavla se na moment zamyslela, „vlastně nemusíš mluvit vůbec. Prostě stačí, když budeš poslouchat, nebo budeš alespoň předstírat, že posloucháš, občas přikývneš, sem tam se mile, zkrátka jako já, usměješ a někdy položíš neutrální otázku: „Vážně?“ Petra jen nevěřícně koukala. „A takhle ty přistupuješ ke schůzce s klukem, rozumím tomu dobře?“ stále valila oči Petra. „Tedy.... ehm.... k této ano. Ber to, prosím, s humorem. Sešli jsme se jednou a o nic vážného tudíž nejde. Bez obav.“ „Dobře, tak já půjdu.“ „Výborně! Musíme se domluvit na detailech a pak? Zlom vaz!“ „Dobrá. Doufej, že tě nevezmu za slovo.“
Postupně se setmělo. Nikde nikdo. Pouze tma, pouliční lampa a Petřin stín. Petra byla značně nervózní a nesvá. „Brr! Do čeho jsem se to, já blbec, namočila?“ Petra se chvěla po celém těle, neb zima udeřila svou největší silou a k tomu ta nervozita! Vtom jí v kapse zazvonil telefon. „Péťo?“ „Ano, Pájo?“ „Telefonoval mi Honza a tisíckrát se omlouval, že bohužel nedorazí.“ „Jak?“ „Nedorazí. Věřím, že tě to mrzí stejně jako jeho.“ „Určitě!“ Petra začala radostí poskakovat a slíbila Pavle, že se za ní přijde podívat – na koncert. „Když už mám ty šaty.... Přímo za tebou letím!“
Skrz okno restaurace civěli na Petru lidé a velmi se bavili jejím výskáním a skotačením. Petře to však bylo, upřímně, naprosto jedno.