Jdi na obsah Jdi na menu

Setkání dvou

 

Spatřila jsem ho náhodou. Vypadal nesměle, přitom lépe než na fotografiích. Náhle jsem ztratila jeho stopy v davu. Pokoušela jsem se důsledně sledovat jeho každý krok. Nakonec kamsi zmizel a má naděje, že se s ním konečně setkám, také.

Cestou domů jsem měla plné ruce tašek a v hlavě jedinou myšlenku. On. Míjela jsem tolik obličejů a ve skrytu duše doufala, že i jeho třeba opět zahlédnu. Náhle se mi podlomila noha a já se ocitla na zemi, která byla studená a z části ještě pokrytá sněhem. Cítím, jak mě okamžitě někdo sbírá a ptá se mě, zda jsem v pořádku. Slyším mužský hlas a srdce mi hlasitě buší. Pomalu a s očekáváním se otáčím. „Děkuji.“ Ale kdo je ta osoba, které věnuji svůj dík? Tohle přeci není můj penfriend, tedy kamarád, se kterým si už neuvěřitelně dlouhou dobu dopisuji, a je mi každým dopisem milejší. „Promiňte, slečno,“ vyřkl postarší pán v klobouku, „jste v pořádku?“ Jen jsem přikývla a znovu poděkovala. Opět jsem byla volnou duší, která kráčí sama domů a doufá, že alespoň kolemjdoucí gentleman má v životě více štěstí.

Večer otevírám poštu. Vyskakuje na mě okénko „Máte 2 nepřečtené zprávy.“ To první byl jen robot informující mě o statistických údajích mých stránek. Ta druhá? Pan L., krása! Vždycky mi píše tak důvěrně, zdvořile, přátelsky, mile, příjemně....  Za ten rok mám pocit, že jej skutečně znám. Že jej dost dobře znám. To není možné! I on mě dnes zahlédl, avšak mimo ruch nákupní, a od té doby má v hlavě jen mě a můj obličej. Musíme se už přeci sejít! Tak hned zítra. Hořím nedočkavostí, jsem plná radosti i strachu, že pro něj třeba nebudu taková, jakou si mě představuje a soudí hlavně podle psaní. Já se také bojím, zda je pan L. takovým, kterým se mi jeví. Něco mi však říká, že ano.

Po nekonečném čase stráveném ve škole, který se snad schválně vlekl více než obvykle, se po roce známosti vydávám na místo osobní schůzky. Určil jej L. osobně. Odpoledne místy svítí sluníčko a ve vzduchu voní jaro. V dálce někoho vidím. Jde rychlejším tempem a rovnou směrem ke mně. To je on! Přibližujeme se k sobě a L. hned: „Ahoj, moc ti to sluší, rád tě poznávám,“ jeho sametový hlas a zářivé oči mě uhranuly, „smím tě pozvat na kávu?“

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

I z malého příběhu

(logos, 27. 1. 2013 18:45)

jde udělat stránku do deníčku. Jsou to vhodné formy pro bystření literárního citu.

:-)

(ségra Karolí:-), 19. 1. 2013 22:56)

Moc krásné, kéž se Ti to splní!!!:-D

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA