Smutný příběh zimy
Z výšky pozoruji lidi. Poprvé v životě jsem se povznesla nad ty, kteří byli po celou tu dobu větší než já. Dneska je to ale úplně jinak. Všichni jsou tak malincí. Vítr se mi opírá do zad a já se cítím jakoby volná.
Zhluboka dýchám a poslouchám svůj dech a docela dobře slyším i tlukot svého srdce. Přemýšlím. O lidech, o škole, o spravedlnosti, o štěstí - o křivdě, o zradě, o smyslu všeho, o věčném boji – o životě. Nevím přesně, co přijde za pár chvil. Snad, že se ocitnu kdesi, kde jsou všichni dobří. Existuje vůbec ještě takové místo? Mám strach, že se třeba objevím někde a nebude se mi tam vůbec líbit. Ovšem všude bude lépe než tady. Vím to. Teď jsem si jistá sama sebou a konečně svobodná!
Je mi hrozná zima. Nikdy jsem se nemodlila, přesto si nahlas omílám modlitbu, přestože prsty mám omrzlé a fialové. V mé hlavě je stále větší klid. Už ani nepláču. Dost už bylo slzavých nocí! Těším se, až potkám ty, kteří mají to, co mi tady tak chybí. Co asi dělá maminka, táta a on? Kde jsou všichni? Společně? Přitom každý zvlášť.
Ne, ještě jsem nebyla člověkem, kterému by patřil svět a jeho vlastní život. Doposud jsem byla jen nezvaným hostem a loutkou osudu. A takovou vlastně stále jsem. Nechci být hostem, ni loutkou! Mé tělo je sice zdravé a plné síly, jenomže má duše už dávno zemřela – je slabá a bolavá. Vždycky jsem bojovala proti zbabělosti. Teď sama utíkám. Snažila jsem se hrát do poslední chvilky, ale nyní se dobrovolně vzdávám.
Je mi smutno a ve mně? Prázdno. Mrzuté mi navíc připadá a uvědomuji si, jakýma očima se dívám na svět. Očima, které už nevidí krásu, protože v ni nevěří, nevidí dobro, poněvadž není; bylo-li. A tak vyhasínám v každé své další myšlence, jež mi více a více potvrzuje marnost přítomnosti, nevratnost minulosti a beznaděj do budoucnosti. Prohrála jsem? Ještě jeden krok.
Náhle pocítila strach. „Musím!“ Visela už pravou nohou volně ve vzduchu. V tom okamžiku před sebou zahlédla všechny tváře, které kdy potkala - upřeně koukala do milých očí. Poznala svou babičku. Hlavou jí problesklo, že musí ještě říci nesmírně důležitou věc lidem, na kterých jí opravdu záleží, dokonce více než na sobě samotné! Dole spatřila známou osobu a uvědomila si, jak moc ji miluje, i když si není vlastně jistá, zda je její cit opětován. Nevadilo jí to. Stačil jí ten pocit, že ona miluje. Srdce se jí naplnilo po okraj opojným kouzlem a ona pochopila, že nemá mnoho věcí dořešených a chce je za každou cenu vyřešit. Jak přeje si milovat! Láska ji celou ovládla a bylo jí krásně. Vítr však zesílil. Padala. Ze začátku křičela. Nikdy neměla větší touhu žít! Padala tím více odevzdaně, čím více myslela na to, že miluje. Vítr utichl. Mráz prostoupil jejím tělem a kol ní bylo jen ticho, ve kterém nesl se klid té dívky, jež uvědomila si snad příliš pozdě, že život má cenu. Alespoň kvůli lásce, na níž i ve své poslední chvilince myslela, a právě v ten okamžik byla tou nejšťastnější bytostí na světě.
Druhý den našli její tělo v kaluži krve. Lidé byli jiní - soudržní – všichni se seběhli kolem. Ptali se na jediné. Proč!? Vždyť to byla hezká slečna, dobře se učila a její rodina vypadala tak sympaticky. Co jí mohlo chybět? Byla zdravá a veselá. Měla vše. Celý život ještě před sebou! Jen ona věděla proč. Své malé tajemství si odnesla tam, kam se časem odebereme všichni.
Lidé dovedou druhého člověka dokonale odsoudit a analyzovat. Jí prý nescházelo zhola nic. Ale co když právě to nic bylo důvodem jejího nevratného rozhodnutí. Co když to nic bylo pro ni vše a trápila se kvůli tomu. Co když to nic zcela ovládlo její mladé srdce a ona byla nešťastná. Kdoví....
Názor sdělen
(logos, 25. 1. 2013 20:11)