Jdi na obsah Jdi na menu

Stanice Dejvice. Konečná?

12. 3. 2013

 

„Už to ksakru mělo dávno jet,“ postěžovala si sestra a nervózně si na místě podupávala. „Hele, támhle, Kavka k nám již letí,“ se šibalským výrazem ve tváři jsem jen odvětila. Sice jsem se v tu chvíli snažila tvářit jako ten nejtrpělivější člověk na světě, ale ve skutečnosti jsem byla takříkajíc na prášky, poněvadž zima je zima, byť ještě nenasněžilo a navíc jsem měla dost. „Dvakrát do Dejvic,“ s prosíkem směrem k řidiči zahuhňala Rolnička. Mezitím jsem se rozhlížela po autobuse. Zaznamenala jsem několik zvědavců, pár lidí ležících – spících a taky spoustu osob se sluchátky v uších, kteří vypadali jakoby mimo sebe, což jsem si snadno vysvětlila tím, že je každý hlavně asi rád, že je rád, neboť v pátek odpoledne je již odpracováno a únava se proto hezky za celý týden nakupí. Krom toho jsem si všimla dvou volných míst. „Jdeme támhle,“ lehkým postrčením jsem nasměrovala sestru. „Uf, to byl zase týden!“ Nezbývalo mi, než s Rolničkou úplně souhlasit, přičemž jsem se zmohla na pouhé přikývnutí hlavou a potom jsem se konečně pohodlně usadila, přidala se k mimoňům se sluchátky v uších a bezstarostně jsem koukala z okna. Myslím, že můj tupý výraz by snad i mohl kandidovat na ten nejtupější ze všech, avšak mně má dočasná tupost nevadila, ba přišla mi i legrační, neb stačilo mi vědět, že mě dneska nic víc nečeká, nikdo po mně ničeho nežádá, a tak jsem si mohla dovolit svou momentální tupost přenést i na obličej. Páteční cesty do Prahy zkrátka zbožňuju! Jednak se mi v autobuse uleví od povinností, školy a od lidí, kterých mám za měsíc, upřímně, plné zuby, a pak se těším na tátu a krásně si doufám, jak přes následující víkend zase nasaji do sebe alespoň kousek jeho optimismu a načerpám nové síly tak, abych měla dostatek i zásobu na další měsíc.

V Lounech mi začala být podezřelá vůně, kterou cítím někde za sebou, a to již od Mostu. S tázavým výrazem mrkla jsem na sestru a ani jsem nemusela vysvětlovat, nač právě myslím. „Jo, taky je mi to povědomé,“ nadhodila Rolnička. Kdo to takhle krásně voní? Z ničeho nic mě kdosi poplácává na rameni. Okamžitě se oháním. „Jé, ahoj ženský!“ s nadšeným tónem na nás promluvila.... no jasně, vždyť to je přece ta naše milá Šnejdarka! „Dobrý den, pančelko,“ zaznělo od nás dvojhlasem. „Co vy tady?“ zvědavě jsme se začaly vzájemně vyptávat a vyptávat a vyptávat....

Řeknu vám, bylo mi šíleně líto, jak ta cesta utekla! Jindy se až nechutně vleče, jenomže ono obecně platí, že co je pěkné, tak utíká nehorázně rychle. Během toho, co ostatní cestující s klidem podřimovali, my jsme jakoby pookřály, natočily jsme naše těla k té, jež nás kdysi famózně vyučovala hudební výchovu a nejenom tu – dokázala nám dát mnohem víc, a propovídaly jsme téměř hodinu a čtvrt čistého času. Ve snu bych nečekala, že i učitelé mohou být normální, i když ze svých dosavadních zkušeností jsem věděla, že i tací samozřejmě jsou, poněvadž i učitelé jsou obyčejní lidi, avšak nikdy před tím jsem prostě neměla příležitost popovídat si s žádným z nich. Když tedy nepočítám záležitosti školní. Víte učitel, to, dle mého, není vůbec lehké povolání! Ale nechci teď přeci rozebírat nějaké povolání nebo co. „Dáte si ještě hašlerku?“ přátelsky zeptala jsem se. „Jo, jo, tu si dám!“

Dejvice. Asi se budeme muset rozloučit. „Kam jedete?“ „Na Čerňák a vy?“ „Taky tam!“ A bylo rozhodnuto. Ještě jsme měly k dobru tři čtvrtě hodinky v metru. V průběhu povídání jsem se přistihla, že osobě vážené sem tam tykám. Nebyla jsem zřejmě sama. „Ženský, tak přece mi nebudete vykat, když jsme toho spolu tolik zažily, teď jsme si vyprávěly dlouhé chvíle o životě, vzájemně jsme si svěřily věci, které se na potkání neříkají, známe se devět let, a to už je doba pro to, aby se lidi blíže poznali, nemyslíte? Navíc, já vás už beru jako přátele a nikdy bych vás nechtěla ztratit,“ rozpovídala se naše paní učitelka. Se sestrou jsme na sebe s údivem koukly, oči se nám rozzářily a než jsme se stačily vzpamatovat, byly jsme v objetí s tou naší pančelkou! Avšak všecko jednou končí. U metra na nás čekal táta a my věděly, že se musíme rozloučit.

Pocity, které mi přinesla má nová přítelkyně, jsem patřičně hrdá na to slovo, hřály mě u srdce dalších pár dnů. I týdnů! Samozřejmě, že vyměnily jsme si kontakty. A tak se několikrát událo, že jsme společně zašly na pizzu, na kafe a pančelka nás dokonce odvezla domů. Mimochodem, bylo pro mě neuvěřitelné zjistit, že děti mají skoro totožné nápady, myšlenky, starosti a trápení jako dospěláci, jen tomu obě zmíněné skupinky říkají trošku jinak.

A co bylo dál? Inu, změna patří k životu. Já se sestrou jsme se tak octly na prahu střední školy, konkrétně gymnázia, a naši pančelku čekala změna daleko větší - stěhování se, a to do cizí země, až tam, kde zrodila se její oblíbená ABBA! To byl pro nás daleko větší šok! Přestože jsme se nějak často nevídaly, avšak přeci jen se stesk dostaví mnohdy téměř okamžitě a obavy, aby osobě milované nic nechybělo, byly, myslím, zcela na místě, byť věděly jsme, kam nám odjíždí, s kým a také za kým. Po shrnutí všech těchto aspektů nám spadl balvan ze srdce!

Jednoho dne, sluníčko nám k tomu svítilo, jsme se s naší Šnejdarkou objaly doposud naposledy. Ona se nadobro loučila s prostředím, kde učila dlouhá léta a my se slzami v očích a s nadějí v duši dávaly sbohem osobě, které pro nás tak moc znamená! Brr, nesnáším loučení! Ale nic nového by bez konce vlastně ani nemohlo začít. Na stole mám jako na posvátném místě vystavený dáreček od pančelky a připadá to jako včera, kdy jsme se navzájem obdarovaly, sice kravinkami, které zato daleko více potěší.

Teď? Jsme s Rolničkou ve třeťáku! A pančelka? Doufám, a snad i vím, že je konečně opravdu šťastná! Jásám pokaždé, když na mě vyskočí okénko „Máte 1 nepřečtenou zprávu“, jásám pokaždé, když přijde mi SMS od pančelky a jásám pokaždé, když si na ni vzpomenu! Víte, já vím, že ví.... Myslím na ni často a neméně ráda a v srdci má u mě už navždycky místo!

Pančelko, kéž jednou ti dám to, co tys mi dala! A nebyl to ani zdaleka jen základ hudebních dějin a znalost těch malých teček, kterým se říká noty.

Jestli se mi někdy stýská? No jé je! Kolikrát je mi velmi smutno, a slzy se mi vkrádají do očí. To potom bulím jako želva, avšak za chvíli mě to zase přejde. Usuším si obličej a věřím, že:

"Přátelé jsou jako hvězdy. I když je nevidíš, víš, že existují." A to je přeci krásné!

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

komentářík

(Rolnina, 12. 3. 2013 19:24)

Ségra, zasejc si to vychytala!:-) Mimochodem - máš 1 nepřečtenou zprávu...ode mě!:-)