Jdi na obsah Jdi na menu

Tři kamarádky

2. 7. 2013

 

„Tak zítra ráno v devět?“ ujišťovala se Zuzana a dychtivě držela mobil u ucha. „Jo, zítra v devět na hlaváku,“ klidným hlasem jí odpověděla Petra. „A nezapomeň, že za každou cenu musíme vyhrát!“ „No jasně, však my jim ještě ukážeme!“

Petra položila telefon, zkontrolovala čas a začala přemýšlet, co všecko vzít na týdenní pobyt na chatě. „Ty, Anet?“ „Co se děje? Neslyším tě, pojď ke mně,“ s citem otočila řízek na pánvi. „Anet?“ „Prská to, prostě musíš jít ty za mnou, no.“ „Jé, to voní. Heleď, Anet, mám raději sbalit i ten přímotop?“ „Co já vím. Hlásí pěkně, ale známe to.“ „Hm,“ Petra chvíli přemýšlela. „Necháme ho tady. Jednak bych ho už asi ani nenacpala do tašky a pak, koneckonců, chceme přece našim hošánkům ukázat, že to zvládneme jak bez nich, tak i bez všeho ostatního.“ „Máš recht, Péťo. Ochutnáš?“ „Jasně!“

Petra se dopotácela ke vchodu. „A co naši? Mají vůbec klíče?“ „Jo!“ hulákala Aneta z ložnice. „Prosím tebe, kde jsi? Za dvacet minut to jede!“ „Já vím. Blbej fén!“ Petra si mezitím stačila vzpomenout na taštičku, kde měla schované filmy, které každopádně chtěla vzít s sebou. „Málem jsem na ně zapomněla!“ „Můžeme konečně vyrazit?“ „Můžeme,“ zamumlala Petra držící taštičku s filmy v ústech. „Ukaž, dej to sem a radši zamkni, jo?“ „Ano, mami,“ uculovala se Aneta.

V autobuse bylo celkem liduprázdno. Petra a Aneta si všimly ženy, jež seděla úplně vzadu a podřimovala. „Ježíšmarjá!“ „To je teta Jana!“ „Buď ticho, vždyť na nás zbytečně upozorníš!“ „Pozdě.“ „Ahoj holky, kam máte takhle brzo namířeno? Vy jste nejely s rodiči k babičce?“ zvědavým tónem nadhodila teta. „Kdepak.“ „Jedeme spolu s kámoškou k nám na chatu, víš,“ trpělivě odpovídala Aneta. „Aha.  Já jen, že Jára má dneska volno, takže patrně dorazíme v hojném počtu. Jenom vy tam tedy budete chybět.“ „No, víš, s holkama si tenhle týden plánujeme dost dlouho, protože chceme něco dokázat našim chlapcům.“ „A co jako?“ snažila se vyzvědět teta. „Zkrátka to, že jsme naprosto soběstačné a neohrožené ženy. Prožijeme týden bez nich.“ „Nechali jsme jim zkrátka všechno. Auto i tuto nedělní rodinnou sešlost,“ dodala Petra. „Určitě se již nemohou dočkat. Dlouho tebe i Járu neviděli, a tak se jistě těší.“ Teta Jana se usmála. „Tak se mějte hezky. Chlapcům řeknu, že jsem vás viděla.“ „O tom není pochyb,“ šeptla Anetě do ucha Petra. „Ahoj.“ „Ahoj.“

Zanedlouho už stály všechny tři společně na nádraží. „Samozřejmě, vlak má zpoždění.“ „Co budeme dělat?“ „Já půjdu zatím koupit lístky.“ „Já bych potřebovala drobné na WC,“ Aneta se s prosíkem otočila směrem k Petře. „Prosím tě, to máš psychicky, nic ti nedám!“ „To teda nemám psychicky. Jestli si vzpomínáš, bylas to ty, která mi připravila snídani složenou z plesnivé buchty a téměř litru kafe!“ ohradila se Aneta. „Fajn. Když se ti to nelíbí, příště se na tebe vykašlu. Tady máš peněženku a mrskni sebou.“

Kolem oběda vystoupily z vlaku. „Mám pěkný hlad!“ postěžovala si Zuzana. „Neboj, hned jak dorazíme na místo, pořádně se najíme, to ti slibuju.“ „No, jen aby.“ Obloha se pomalu zatáhla a začalo hustě pršet. „Holky, tu máte, vzala jsem každé deštník.“ „Díky Petro.“ Po hodině cesty všem z tříčlenné výpravy docházely síly, navíc stále pršelo, takže boty připomínaly napuštěný bazén. V tom se Aneta prudce zastavila a agresivně odhodila svou krosnu ze zad, a to přímo do bláta. „Co to do tebe vjelo?“ nechápala Zuzana. „Prostě nemůžu. Je mi zima, mám hlad, v botách plavu a nemám náladu jít další kilometr pěšky, natožpak do kopce!“ „Neblázni, jaký kilometr. Koukni, támhle je to,“ Petra si poklepala na čelo a potom ukázala na malou chatu na kopci, „za pár minut jsme tam.“ Aneta si odfrkla, Zuzana jí pomohla dostat krosnu zpátky na záda a vykročily vpřed.

„No, prosím. Vítězství!“ „Jen nekřič,“ zarazila Anetu její starší sestra, „podívej se na tu trávu!“ „A co má být? Vždyť jsme na to tři a sekačku v garáži taky máme, ne?“ „Dobře. Tak tohle si vezmeš na starost ty. Já jdu pustit vodu a zapojit elektřinu.“ „Já zatím vybalím,“ nabídla se Zuzana.  

„Holky, pomoc!“ křičela odkudsi z kůlny Aneta. Zuzana s Petrou okamžitě vyběhly z chaty. „Co se děje?“ „Zmije!“ „Cože!?“ „Zmije!“ všechny byly jako na trní. „Hlavně nepanikař!“ naléhala Zuzana. „A co mám jako dělat!?“ ječela Aneta. „Stůj na místě a prostě ji nepodráždi.“ „A to se na ní mám jako smát!?“ cynicky, byť se smrtí v očích, odpověděla Aneta. „Počkej, běžím pro hrábě do garáže!“ „Dobrý, někam se odplazila.“ „Uf!“ „Pojď sem!“ Najednou stály všechny blízko sebe, v malém kroužku, a vzájemně se uklidňovaly. „Určitě se nevrátí, to je jasný.“ „Souhlasím, určitě jenom zabloudila, chudinka.“ „No ještě se jí zastávej!“ kroutila hlavou Petra. „Nepůjdeme se naobědvat, když je vše hotovo?“ „Jdeme,“ zavelela Zuzana, „pro dnešek padla.“ Pomalým a ostražitým krokem odpochodovaly dovnitř. 

Pomalu se stmívalo. „Br, začíná být zima, co?“ „Tím chceš říct, že mám jít pro dřevo, že je to tak, Zuzko?“ se svraštěným čelem podotkla Petra. „No, asi by to bylo fajn, ale....“  „Ale co? Jdu tam, zatím s Anetou zprovozněte televizi.“ Uběhla hodina od té doby, co Petra opustila chatu. Konečně se Petra ukázala ve dveřích. Byla celá zpocená, v obou rukou držela koše plné dřeva. „Jé, ukaž, pomůžeme ti!“ dobrácky pronesla Zuzana a běžela ihned ke dveřím. V tom se jí však smekla noha po čerstvě vytřené podlaze a svalila se na zem jako pytel brambor. „Propána! Nestalo se ti nic, Zuzko?“ starostlivě se vyptávala Aneta. „Ne, jsem v pohodě, jenom jsem si asi narazila nohu. Spíš by mě zajímalo, kdo tu podlahu takhle vyleštil. Že jsi to byla ty?“ „Já? Jak jsi to poznala?“ „Podle toho, že je to opravdu důkladně, jelikož jednou za uherský rok máš na starost úklid ty, a tak si to vždycky náramně užíváš, viď?“ „No, v garáži jsem našla dokonce nějaké leštidlo.“ „Jakou značku?“ „To už nevím, můžu se skočit podívat.“ „Ne, nemusíš, jen by mě zajímalo, jestli stejné máme i doma, víš?“ V ten moment se ode dveří ozvalo mírně naštvaným hlasem: „Jasně, klidně se dál bavte o leštidlech, vždyť já můžu třeba další hodinu držet dvacet kilo dřeva.“ „Promiň, Péťo, na chvíli jsme se zapovídaly.“ „To nic, hlavně, že je noha i podlaha v pořádku.“ usmála se Petra. Venku byl již večer, když všechny společně usedly k televizi a načaly pytel brambůrků. „Jo, brambůrky, to je věc!“ spokojeně chroupaly. „Brambůrků a dobrých lidí není nikdy dost!“ shodly se.

„Dnes je krásný den, pojďme rychle ven!“ „Díky za hororové ukončení mého sladkého snění, drahá Anetko!“ rozhořčeně reagovala Petra a hlavu schovala pod polštář. „Ale jdi, vždyť se neříká nadarmo, že ranní ptáče dále doskáče,“ s nevinným výrazem pravila Aneta. „Tak teda rychle skákej udělat kafe,“ ozvalo se pod peřinou, jež patřila Zuzaně. „Kdopak to mluví,“ Aneta si obula boty, „snad už i naše Zuzanka procitla?“ „Jak můžeš mít hned takhle ráno dobrou náladu?“ Petra a Zuzana se na sebe jenom nechápavě podívaly. „To chce optimismus, ženy!“ a Aneta doslova zmizela z pokoje. „Slyšíš ji?“ „A ještě si zpívá!“ 

Hodiny ukazovaly něco kolem jedné odpolední. Tři kamarádky právě pobývaly na zahradě. Opalovaly se, chvíli zas povídaly, četly, pak zas povídaly. „Áááááá!“ „Co se děje, Péťo?“ „Tady!“ „Co?“ „Klíště!“ „Kde?“ „Na noze. Drze se zavrtalo na mojí noze!“ „Klid, za moment jej vyndáme,“ snažila se vzniklou situaci uklidňovat Zuzana. „Jak se to vůbec to.... to.... vyndává?“ netrpělivým tónem vyzvídala Petra. „No, prostě toho neřáda vyndáme pinzetou.“ „Dobře, Petra se zhluboka nedechla, „ pinzeta je v koupelně.“ „Přinesu ji,“ nabídla se Aneta. Zanedlouho celá operace skončila. „Úspěšně dokončeno!“ nadšeně hlásala Zuzana. „Uf, díky moc. Okamžitě toho prevíta nějak zneškodni, prosím tě.“ „Provedu.“ 

Schylovalo se opět k večeru. Zuzana náhodou zjistila, že jim pomalu dochází zásoby jídla. „Holky, nerada to říkám, jenže se budeme muset vypravit dolů do vesnice k Vietnamcovi a něco málo dokoupit, poněvadž asi hodně jíme nebo co.“ „Ukaž? Hm, asi fakt budeme muset jít. Nezajdeme tam hned?“ „Vlastně proč ne, že jo?“ „Tak já a Zuzka půjdeme. Nebude ti to vadit, Anet?“ „Vůbec ne!“ „Jsme tady jako na koni. Na nás se můžeš spolehnout.“ „Jasně, stejně jako na ta vaše přísloví,“ zakroutila hlavou Aneta, „alespoň mezitím trošku přitopím. Je tu chladno.“ „Dobře.“ „Ahoj.“ „Ahoj.“

„V životě mě už do vesnice nikdo nedostane. Naprosto debilní cesta, agresivní psi na každém rohu a milý Vietnamec má dovolenou!“ „Prostě to nějak nevyšlo, no. Holt vymyslíme náhradní variantu. Nějakou.“ „Nějakou?!“ „Prosím tě, Péťo, mluv o trochu tišeji, soused se dívá.“ „Jen ať se dívá, beztak se dívá ustavičně, čumílek jeden!“ „Teď jsi to vážně nevylepšila. A vlastně je to jedno, viď?“ „No, to bych řekla. Ještě že jsou ostatní sousedi pryč!“ „Pravda, páč to by teprve potom bylo divadlo!“ obě dívky se začaly smát. Náhle oběma strnul výraz v obličeji. Z oken chaty se nesl černý dým. „Ty brďo!“ „Dělej, rychle pojď!“ „Aneta je uvnitř!“ Petra a Zuzana běžely, jak jen nejrychleji dokázaly. Vtrhly do chaty. Všude bylo černo, a tak neviděly ani na krok. „Aneto!“ „Aneto!“ „Holky, to nic, já jen zatápěla.“ Bylo slyšet, že Aneta kdesi kašle a do toho se směje. „Ještě se směj, ty, truhlíku! Kde jsi?!“ „Vždyť taky jo, jdu k vám, počkejte. Ještě nikdy jsem se v kouři nesmála. Je to docela príma, i když to člověka nutí ke kašli, fuj.“ „Ty si prostě nedáš pokoj.“ „Nedám.“ Najednou se srazily na jednom místě v místnosti. „Jsme všechny, ženy?“ „Anet?“ „Zde.“ „Péťa? „Zde.“ „Zuzka?“ „Tady.“ „Jsme všechny!“ 

Další chvíle řešily onu nepříjemnou situaci. „Jídlo nemáme.“ „Auto nemáme.“ „Čumílek říkal, že dneska nepoteče voda.“ „Holky?“ provinile promluvila Aneta. „Vodou, kterou jsme měly schovanou v lahvích, jsem v panice hasila ten domnělý požár, víte. Nezlobíte se na mě, že ne?“  „Ne.“ „Vodu tedy taky nemáme.“ „A máme vůbec něco?“ „No, já mám vybitý telefon a vy?“ „Já mám po náladě!“ „A já mám návrh!“ „Tak povídej,“ vyzvala Aneta Petru. „Třebaže je to naprosto nepřijatelné a nepříjemné, pravděpodobně ten náš vysněný týden budeme muset zabalit.“ „Holky, je mi strašně trapně, přesto musím přiznat, že to vážně budeme muset zabalit. „Balíme,“ smutně souhlasila i Zuzana. „Zavoláme těm našim chlapům?“ „Blázníš? Jedině přes mou mrtvolu!“ „A jé je, feministka promluvila,“ ušklíbla se na Petru Aneta. „Naštěstí mám vybitý ten telefon!“ zvolala Petra a otočila se směrem k Zuzaně. „Já Davidovi volat nemůžu. Víte, jak bych před ním pak vypadala?“ „No, jako ty,“ odpověděla Aneta, „vždyť tě stejně má rád takovou, jaká jsi, a to je přeci krásné! Můžeš vyzkoušet, jak moc to myslí vážně.“ „Myslí to naprosto vážně a mně úplně stačí to vědět. Nic zkoušet nepotřebuju!“ „Aha, takže Péťa má vybitý telefon a Tomášovi tak nezavolá, ty, Zuzko, se nechceš před Davidem ztrapnit, a tudíž mu nezavoláš. A jelikož nás v chatě více nepobývá, půjdu pro telefon já a zavolám Honzovi. Sice rovněž riskuju pořádný trapas, kór když si vzpomenu, kterak jsme se chvástaly, jak si bez nich poradíme a další silné řečičky. No nic. Třeba příště!“ „Jé, ty jsi tak hodná!“ „Vážně, Anet, jsi prostě kámoška!“ „Však to vy taky!“ Pár okamžiků na sebe všechny dlouze koukaly. Najednou se Aneta zhluboka nadechla, opustila vytvořený kruh a odešla zatelefonovat ven. „Myslíš, že to dobře dopadne?“ „Určitě. Vždycky nakonec všecko dobře dopadne!“ ujišťovala Petru Zuzana. 

 


 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA