Jdi na obsah Jdi na menu

Útěk

20. 2. 2013

 

Utíkala, jak nejrychleji jenom mohla. Co nejdál od těch starostí, smutku a hlavně od lidí! Chvíli měla pocit, že za ní všechny problémy tiše jdou, pronásledují ji a ona je, byť neochotně, neohrabaně táhne s sebou, na dlouhém provaze, který, jak zdá se, nekončí. Běžela stále rychleji křičíce: „Musím pryč! Chci být sama!“

Po několika minutách už jí však došly síly, a proto musela zastavit. Oči měla celé slzavé od bezmocného pláče. „Dost už!“ rukama si nejprve setřela slzy. Pak se zhluboka nadechla, narovnala se a vypnula hruď. Rozhlédla se kolem sebe. Nic. Jenom tichá lesní říčka, malá pěšina a zelené stromy. Nad hlavou jí kroužilo hejno ptáků. Šla tím směrem, kterým se opeřenci ladně ubírali. Věřila, že jí dávají znamení, naději? Jak se divila, když došla ke skalnímu útesu! Ta krása! Sluníčko měla na dosah ruky, modré nebe nad hlavou a celý svět před sebou! Měla radost. Zamávala ptákům na pozdrav a toužila alespoň jednou v životě letět a být volná jako oni. V tento moment byla vysoko nad vším, co ji tak trápí, a to jí i stačilo. Den se mezitím nenápadně přehoupl do své druhé polovičky.

Posadila se na kámen na nejvyšším místě skály. Dlouhou dobu jen seděla. Přemýšlela. Koukala do světa, který má teď jako na dlani a celý před sebou. Viděla, jak je všechno ve skutečnosti malé. I ten největší člověk je pouze malou tečkou mezi dalšími mnoha, není vidět, že je větší. Všechny tečky vypadají naprosto stejně! Usmála se. Opíjela se pohledem na obraz ještě zdravé přírody, kde voní lesy. Za zády slyšela šum říčky, jež každou vlnkou sílila v řeku bijící do útesů. Sluneční paprsky se opíraly o její mladé tělo a dobíjely tak i bolavou duši. Je tohle štěstí?

Začala si zpívat. „Zatančím, aspoň si zatančím, když už jsme spolu, na kolotoči hlavou dolů....,“ a bylo jí zase o něco lépe. Náhle vstala, vyskočila, div nesáhla si na oblaka, a poklusem se vydala směrem k pramenu říčky! Rozhodla se, že najde místo, kde pramení. Kde to všechno vlastně pramení? Vesele si poskočila.

„Tady to je!“ oči se jí rozzářily štěstím. Sundala si boty a kamínek po kamínku hopkala k pramenu. Zastavila se. Zpozorovala listy vznášející se na hladině. A těch ryb! Malé, velké, zelené a šedé. Plavou v hejnu, společně. Nesou se s proudem. Všechny jistě jednou doplavou tam, kam potřebují. K cíli.

V tom okamžiku se jí přitížilo. Rozesmutněl ji pohled na hejno. Na docela malá stvoření, která, třebaže již nemohou, tak musí stále dál, plavat. Proud je unáší, přitom věří, že se dostanou na místo, jež shánějí a po němž touží. Nemyslí na nic jiného, protože žádná jiná možnost pro ně neexistuje. A ta důvěra! Tu jim upřímně záviděla.

Znovu se dala do pláče. Srdce v ní silně krvácelo. Byl to smutek nebo splín? Touha či nejistota? Zklamání a hněv? Smysl života ne a ne pojmenovat! „Žiju snad proto, abych zemřela?“ nevěděla, co si má počít s tím strašným pocitem. Vzpomněla si navíc na všechny ty lidi, kteří ji obklopují. Polilo ji horko. „Hejno? Spíše hemžení. S proudem? Ano, jedině s ním. Vybočíte-li, topíte se,“ smutně přikývla a klekla si.

Za moment se na to podívala znovu. Jinak. „Záleží přeci jedině a jenom na mně. Všechno! Tohle je především můj život a já ho chci prožít!“ řekla si také, že se již více nemůže tak snadno poddávat osudu, když přijde ruku v ruce se smutkem a zavelí k pláči. Ona sice může žít podle něj, avšak podřizovat se vůbec nemusí. Utřela si slzy. Odhodlaně se vzpřímila a dodala si odvahy: „I já to dokážu! Jen doopravdy chtít!“

Nadechla se a slíbila si, jako by dala slib tomu nejvyššímu, že půjde dál, třebaže po krůčcích, klidně i bahnem, ale nikdy to nevzdá! „Nemohu dopustit, aby zlo hýbalo se světem a ničilo to dobré, co ještě zbylo!“

A tak vydala se sama proti proudu říčky, jenž je každou chvílí hlučnější a stává se řekou, jež blíží se k ústí. „Sama? Klidně. Vlastně nikdy nejsem docela sama, protože v srdci mám ty, které miluju! A to je asi tím darem nejmocnějším a ten si nikdy nenechám vzít!“

Pomalu mizela v lese.

V tom opět stala se tou tečkou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hodnotím

(x, 9. 3. 2013 20:37)

to jako velmi povedenou povídku s prvky lyriky. Líbí se mi i myšlenky, které příběh skrývá. A Tvá naivita je také kouzelná, ale to k mládí určitě patří. Celkově prostě krásné. Jen tak dál. :-)

 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA