Ve hvězdách
Seděly, přesně jako kdysi, naproti sobě, opřené o zdi jednoho pokoje. Chvíli zarytě mlčely. Bylo slyšet jen ticho další noci. Temné? Černé? Bezesné?
Konečně se jejich oči střetly v záblesku světel aut pronikajícím skrz okno, přes žaluzie. Stačil pouze ten pohled a oběma hned bylo navýsost jasné, kde se právě pohybují svými myšlenkami. Že bloudí kdesi mimo cestu, po kolena namočeny ve slizkém bahně.
„Myslíš?“ starší z nich opatrně naznačila. „Ne,“ okamžitě odvětila druhá třesoucím se hlasem.
Další dobu vysedávaly na zemi, na holé zemi, zcela beze slov. Sdílely téže smutek, téže starosti. Jejich srdce jako by mluvila za zajizvená ústa, z nichž dávno zmizely i úsměvy. Cítily, jak z hlubokých ran krvácí, přesto si svou bolest nedávaly najevo, neb o ní věděly až příliš dobře. Byl to důsledek boje? Trest po provinění? Úděl osudu?
Mladší zašeptala: „Přemýšlela jsi o tom, proč je to asi tak? Třeba to tak má být? Je to fér? Proč zrovna my?“ druhá z dívek neměla sílu odpovědět, přestože na vyřknuté otázky hledala odpovědi, i když je hledala už dávno před tím, dávno před tím, než vůbec byly vysloveny.
„Život je těžký,“ pověděla starší. „Není to spravedlivé,“ druhá, „ba je to absurdní.“ Pocit bezradnosti? Strach? Slzy?
Následovalo hlasité vydechnutí. Náhle veškerou úzkost sevřenou v hrdle prorazila vlna nepravidelných tónů, jež postupně propukly v hlasitý smích!
„My se stejně nedáme, viď?“ zvedala se ze země. „Ne, nikdy,“ nabídla jí svou ruku. Z mladých, leč proděravělých duší opět vyzařovalo slunce a prosvítilo celou místnost. Odhodlání? Statečnost? Víra?
Měsíc se vynořil zpod mraků. Na nebi se objevila fůra hvězd. Jak jsou vzdálené, jak jsou krásné! Dají se obejmout? Může si na ně člověk sáhnout? Dotknout se jich? „Ta je moje,“ ukazovala na ni prstem, „a támhle, vidíš, ta je tvá.“ Hvězdy nemohou vyhasnout.
Někdy se i černá noc promění v den, vždyť i člověk sám může věci měnit, třebaže některé – ne. Není to ale škoda, neboť to, co přijít má, beztak přijde – malý člověk pak udělá nejlíp, když to přijme.
„Je to dobře zařízené,“ šťastně přikyvovaly hlavami a tajně si přály…
Ještě dlouhé okamžiky se dívaly z otevřeného okna a držely se za ruce.