Jdi na obsah Jdi na menu

Zpověď

10. 10. 2013

 

ZPOVĚĎ

 

Žiju tu poprvé a nesmím se ptát. Komu říkáte, že se dopouštíte chyb? Komu říkáte, že jste nejistí? Komu říkáte, že se chcete naučit odpouštět? Komu říkáte, že ještě nevíte? Komu říkáte "mám tě rád"?

 

Postavy:

První dívka

Druhá dívka

 

PRVNÍ DÍVKA: (Tiše sedí ve svém pokoji a hledí z okna.)

DRUHÁ DÍVKA: (Vchází uplakaná do stejného pokoje. Zavírá za sebou dveře.)

PRVNÍ DÍVKA: (Všímá si, že druhá dívka brečí.) Proč pláčeš?

DRUHÁ DÍVKA: (Nesrozumitelně odpovídá.) Špatně.

PRVNÍ DÍVKA: Co je špatně?

DRUHÁ DÍVKA: Všechno.

PRVNÍ DÍVKA: (Pomalu se zvedá ze židle a jde směrem ke druhé dívce.) Co se děje?

DRUHÁ DÍVKA: Nechci si lhát. Vždyť už si ani nemohu dál lhát!

PRVNÍ DÍVKA: Ale o čem? A proč lhát?

DRUHÁ DÍVKA: O tom, že je to všechno v pořádku, když přeci není! Byla jsem slepá.

PRVNÍ DÍVKA: (Snaží se druhou dívku povzbudit.) Úplně všechno v nepořádku určitě není.

DRUHÁ DÍVKA: Tím si právě nejsem tak jistá. Vlastně si nejsem jistá ničím.

PRVNÍ DÍVKA: Říkáš, že jsi byla slepá. Tím pádem jsi konečně otevřela oči a viděla hned něco, co se ti zdálo jako samozřejmost, je to tak?

DRUHÁ DÍVKA: Oči jsem měla otevřené i předtím. Jenže jsem však spíše nechtěla vidět. A radši jsem proto lhala sama sobě, chápeš? (Kroutí hlavou.)

PRVNÍ DÍVKA: Možná rozumím. Podobně je to i s ušima. Lidi slyší, jenomže neposlouchají. Což je rozdíl. Inu, a co jsi teda viděla?

DRUHÁ DÍVKA: Viděla jsem nepřejícnost, nespravedlnost a pýchu. Snažila jsem se čelit těmto jevům, avšak jsou silnější, než jsem si vůbec myslela. Proti nim se dá velmi těžko bojovat.

PRVNÍ DÍVKA: A zkusila jsi to?

DRUHÁ DÍVKA: Jistě. Zkusila. Celkem zbytečně. Bylo mi ukřivděno a já ztratila smysl.

PRVNÍ DÍVKA: Křivda? To je zlé. A jaký smysl přesně? (Zprvu nechápe.)

DRUHÁ DÍVKA: Jaký? Ten nejdůležitější. Smysl života!

PRVNÍ DÍVKA: Rovnou ten?

DRUHÁ DÍVKA: Ano, ten. Co mám dělat? (Smutně.)

PRVNÍ DÍVKA: Pokusit se jej najít.

DRUHÁ DÍVKA: A jak? A kde?

PRVNÍ DÍVKA: Mohu ti pomoci. Nejlépe by bylo začít pěkně od začátku.

DRUHÁ DÍVKA: Nechci začínat znovu. Ani nic vracet zpět. Co se mělo stát, taky se stalo. Nevěřím, že se věci dějí sami od sebe, bez příčiny.

PRVNÍ DÍVKA: Poslouchej. Nemyslím začít znovu ve smyslu začít od začátku. Pokusíme se jaksi myšlenkami vrátit zpět, rozumíš?

DRUHÁ DÍVKA: Dobře. (Odhodlaně.)

PRVNÍ DÍVKA: Proč se ti zdá svět náhle nesmyslný?

DRUHÁ DÍVKA: Nesmyslný? Ne, docela nesmyslný není.

PRVNÍ DÍVKA: A proč ne docela?

DRUHÁ DÍVKA: Třebaže je mi strašně, mizerně, ba i cítím nechuť vůči... vůči všem a všemu... (Přemýšlí.)

PRVNÍ DÍVKA: Něco přeci zbývá, že?

DRUHÁ DÍVKA: Něco. Něco ano. Ale co je to?

PRVNÍ DÍVKA: Snad naděje?

DRUHÁ DÍVKA: Nevím.

PRVNÍ DÍVKA: Víra?

DRUHÁ DÍVKA: V boha nevěřím.

PRVNÍ DÍVKA: Lze věřit v tolik jiných věcí.

DRUHÁ DÍVKA: Věřím v dobro.

PRVNÍ DÍVKA: Já zase v dobro, které je ukryto uvnitř lidí.

DRUHÁ DÍVKA: Promiň, jenomže s tímto nesouhlasím. Každý člověk není dobrý.

PRVNÍ DÍVKA: Každý člověk nemůže být dobrý. A kdyby nebylo zla, nemůže existovat dobro.

DRUHÁ DÍVKA: Dobro a zlo. Jak to souvisí s tím, jací jsou pak samotní lidé?

PRVNÍ DÍVKA: Myslím právě, že každý z nás má v sobě obsaženy obě dvě zmíněné složky. A která je správná?

DRUHÁ DÍVKA: Složka dobra, to je jasné.

PRVNÍ DÍVKA: Záleží, jak se to vezme.

DRUHÁ DÍVKA: Jak se to vezme... (Udiveně.)

PRVNÍ DÍVKA:  Zlo je na světě stejně jako dobro.

DRUHÁ DÍVKA: Kdo by chtěl být zlý?

PRVNÍ DÍVKA: Kolikrát si člověk ani neuvědomí, že se vydal... (Odmlčí se.)

DRUHÁ DÍVKA: Špatným směrem. (Rázně.)

PRVNÍ DÍVKA: Víš, nikdy ze světa nezmizí zlo, závist, pýcha, zármutek nebo smutek.

DRUHÁ DÍVKA: Ano, nezmizí. Protože lidé jsou proti těmto jevům neuvěřitelně malincí a slabí.

PRVNÍ DÍVKA: A proto bychom měli být silnější, nikoli lepší či větší. Pouze silnější a s pomocí naší vytrvalosti se povznést nad všechny naše boly a utrpení.

DRUHÁ DÍVKA: Máš pravdu. Ovšem kde stále brát sílu? Tu energii?

PRVNÍ DÍVKA: Máme možnost volit mezi tím, co je snadné a co je správné.

DRUHÁ DÍVKA: Často teď energii ztrácím. Sama se totiž snažím zářit jako slunce, dělat tu radost ostatním. Ne, já nechci nic na oplátku. Já chci dávat. Vlastně ani nic neočekávám. Příjemně mě proto překvapí, když se tu a tam objeví i mé slunce. Ale...

PRVNÍ DÍVKA: Trápí tě...

DRUHÁ DÍVKA: Že se lidé neumí smát a nechtějí se smát. Že slyší, avšak neposlouchají. Že existují, přesto nežijí. Dole ve městě, ten starý žebrák bez nohy! Kdoví, jaký úděl mu byl dán.

PRVNÍ DÍVKA: Úděl si neseme všichni stejný.

DRUHÁ DÍVKA: Ano, žít. Snad se příliš oddal osudu.

PRVNÍ DÍVKA: I tak se usmívá na svět. Není nevděčný. A ta maminka, jež vychovává postižené dítě! Miluje jej, ať už je to jak chce. Každý další jeho pokrok rozhodně nevnímá jako samozřejmost.

DRUHÁ DÍVKA: Ano, samozřejmost. Mnoho a mnoho věcí bereme až přehnaně samozřejmě.

PRVNÍ DÍVKA: A jsme nevděční.

DRUHÁ DÍVKA: A lhostejní vůči ostatním lidem.

PRVNÍ DÍVKA: My jsme ten jeden pokoj. A dál se již nepodíváme.

DRUHÁ DÍVKA: Hm. (Pokořeně přikyvuje.)

PRVNÍ DÍVKA: Neblázni, vždyť my v žádném případě nemusíme být uzavřené v tom jednom pokoji. A taky nejsme a nebudeme.

DRUHÁ DÍVKA: Víš, vážně mě mrzí ten nezájem. Tolik lidí se mě třeba dneska zeptalo: „Jak se máš?“

PRVNÍ DÍVKA: To je milé, ne?

DRUHÁ DÍVKA: Jenom v případě, když si dotyčný počká i na odpověď. Přetvářka k ničemu nevede.

PRVNÍ DÍVKA: A to je další problém. Hraní pocitů. A ten, kdo skutečně dokáže cítit, nevyjádří to.

DRUHÁ DÍVKA: Je to hloupé.

PRVNÍ DÍVKA: Škoda. Jak mohlo by nám být náramně!

DRUHÁ DÍVKA: To bychom ovšem museli chtít vidět tu krásu všude kolem nás.

PRVNÍ DÍVKA: Ano, poukazujeme pouze na nedostatky. Na nikom nenecháme nit suchou!

DRUHÁ DÍVKA: Dá se s tím něco dělat?

PRVNÍ DÍVKA: Chtít s tím něco dělat.

DRUHÁ DÍVKA: Nebuď naivní. Nevidíš ten všeobecný nezájem? (Chytí se za hlavu.)

PRVNÍ DÍVKA: Nezájem škodí jedině tomu, kdo je bez zájmu.

DRUHÁ DÍVKA: Co takový zájem stávat se lepším?

PRVNÍ DÍVKA: Lidem jde však hlavně o to být viděn lepším v očích druhých.

DRUHÁ DÍVKA: S přetvářky a neupřímnosti je mi nevolno.

PRVNÍ DÍVKA: I mně se to hnusí! Jsem šťastná, že vím, že tohle, mezi námi, je opravdové.

DRUHÁ DÍVKA: Pojď. Půjdeme ven.

PRVNÍ DÍVKA: Teď?

DRUHÁ DÍVKA: Ano, teď. Nikdy už se tento okamžik nezopakuje.

PRVNÍ DÍVKA: Nevrátí. (Usmívá se.)

DRUHÁ DÍVKA: Proč se směješ?

PRVNÍ DÍVKA: A proč ne?

DRUHÁ DÍVKA: (Usmívá se také.)

PRVNÍ DÍVKA: Lze najít smysl v nesmyslu?

DRUHÁ DÍVKA: Všechno je možné.

PRVNÍ DÍVKA: Tak tedy jdeme.

DRUHÁ DÍVKA: (Pohladí první dívku na rameni.)

 

 

KONEC

  

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA