(Zase) zpátky
Ačkoliv mi již připadá mírně trapné psát o nemoci, a to hned z mnoha důvodů, stejně mi to nedá a opět zkrátka musím naťukat alespoň pár vět, neb jak jsem v onom klidovém rozpoložení, myšlenky mou hlavou sviští rychleji než kamiony po dálnici, takže mám co dělat, aby se mi nepřehřál motor, tedy, abyste mi jaksi rozuměli, mozek, a tak opatrně přibrzďuji… brzdím… zastavit… stát.
Být nemocný je téměř jako pohybovat se místy na jiné planetě. Něco je prostě jinak. Inu, netuším, zdalipak přesně tušíte, o čem tady momentálně píšu, poněvadž třeba právě vy pořád obýváte tutéž planetu, i v horečkách, a proto vám zkusím uvést několik příkladů odlišností, soudě samozřejmě dle sebe, abyste mohli hlouběji proniknout do této problematiky. Či abyste si o mně snad nemyslili, kterak patrně odjakživa pocházím z té jiné planety. Čili že jsem mimozemšťan nebo tak někdo.
• V noci b(lou)dím.
• Ráno s přehledem zaspím budík, ba dokonce se mi zdají sny, které si navíc i pamatuji.
• Po probuzení abstinuji. Namísto kávy popíjím čaj. Spoustu čaje.
• Mám hlad, přesto raději nesnídám, ani posvátný chleba s medem, neboť mi stejně vždycky připadá, že polykám žiletky.
• Dopoledne se ze mě stává agent FBI. Sedávám u okna a vím naprosto přesně kdo, co, kdy a kde. Krycí jméno: JEPICE.
• Při pohledu na rozvrh jsem šťastná, že jsem v bezpečí, zároveň se mi doopravdy stýská.
• Tu a tam zažívám leky, avšak to tím, kterak pojídám léky.
• Třebaže pobývám doma, poslušně mamce do práce ohlašuji: „Už je mi fakt dobře.“ Nevím, proč se mi do ucha směje...
• Všímám si, že stěny našeho pokoje jsou žluté. Zároveň popraskané.
• Objevuji v sobě skrytý potenciál. S nadšením míchám spárovací směs a jdu na věc.
• Po nějaké době začínám cítit únavu. V tenhle moment přichází na řadu pohádka.
• Je mi líp.
• Brouzdám knihovničkou a nemohu se rozhodnout, co číst dřív.
• Pak taky chvilku brouzdám internetem. Však ne dlouho – jen krátce – letem světem.
• Prohlížím fotky. Potom se zaujetím probírám své šuplíky a poklady v nich.
• Mám chuť se učit. Poctivě studuji.
• Přestávka! Co takhle dát si hudbu? ZAZ.
• Postel je bezva místo pro rozjímání. Ne nadarmo ji v době marodění nestelu.
• V jistou chvíli se vidím v zrcadle. Počkat… To bledé, rozcuchané, komické stvoření jsem jako vážně já? Ups.
• Noc – ráno – večer – jedny tepláky a ponožky.
• Čas utíká vskutku rychle, když má člověk co dělat.
• Konečně ale nejsem sama!
• „To už budeme psát zítra, co? Tož já se půjdu pro jistotu změřit a ještě uvidím, jo?“
A NYNÍ...
... ZPÁTKY NA ZEM.