... Třeba hned
Své tvrzení div že neodpřísáhla! Pak se naše pohledy střetly. V jejích očích se náhle objevila ta jiskra, kterou tak dobře znám a kterou na ní přímo zbožňuju. Rolnička se usmála. „Dobře, prokouklas mě. Lžu, jak když tiskne!“ obě jsme se rozesmály. A ještě hodně dlouho jsme se potom smály.
Nikdy jsem nejedla teplou bábovku takhle pozdě večer, až teď. Navíc je to trošku jinak než v té pohádce o Karkulce. Nikam nejdu – sedím u voňavé svíčky, nic jsem nepřinesla – tu skvělou bábovku upekla macecha, ničeho se nebojím – jsem tady s taťkou, který právě s velkým zápalem pracuje na počítači. Se stejným zápalem vaří a mně to připadá vtipné, jelikož já sama nesvedu tolik věcí jako on.
Minulý týden jsme s Bucíkem vynalezly novou filosofii. Týká se nekonečna. Tvrdíme, že nekonečné je prakticky všechno – to, co je mezi námi (přátelství), nulté hodiny, vesmír (i když tady si nejsme úplně jisté) i lidská nevědomost. Proto říkáme „nekonečno“ dost často. Zvláštní – ti, které bychom na „nekonečno“ tipovaly, se doposud nepřidali. Kdoví proč.
Dneska přes poledne jsme byli pro malý nákup v Centru Černý Most (honosný název). V Glóbusu. Tento obchod jsem dříve měla ráda kvůli sekané v housce. Momentálně jej mám ráda jen kvůli tomu, že je situován tam, kde se cítím prostě dobře, třebaže je to přeci jen o kousek dál… Dříve mi vadily davy chodících lidí od regálu k regálu. Včil mi vadí davy jezdících vozíků, které jsou řízeny davy chodících lidí od regálu k regálu. Pokrok. Ach, Vánoce! Vědí vlastně lidi, proč vůbec kupují tolik věcí? Mimochodem – nebylo by ke škodě nainstalovat do rušných a neklidných ulic nákupního centra semafory...
Během hodin matematiky si připadám jako na návštěvě v cizí galaxii. Tudíž jsem jaksi nesmělá, což vyplývá z teorie o nekonečnu, přesto šťastná, jelikož hlavní hostitel je velmi srdečný a shovívavý a ke všemu – přede mnou sedí má jistota. Předpokládám, že onu jistotu (ve skutečnosti se jedná o Svatoňku) strašně štvu, avšak ona mě nikdy nepošle do háje, neboť je obrovsky hodná, třebaže ji prudím ustavičně.
„A kdy zase něco napíšeš?“
„A půjčíš mi notebook?“
„No jasně.“
„Tak třeba hned.“
... aneb úlomky z (ne)všedních dnů.
Díky!
(x, 15. 12. 2013 16:49)