Jdi na obsah Jdi na menu

Cesta z mě(sta)

13. 10. 2013

 

 

Občasný pohyb očních víček. Sem tam menší otřes hlavy. Nepravidelný tep a konstantní zvuk v uších. Co je to? Snad stav agonie?

Náhle se probouzím. Mírně vyděšeně kontroluji, kde se momentálně nacházím a snažím se určit svou polohu. Jistě! Usnula jsem. Konečně si uvědomuji, že se nenacházím v kosmické lodi, nýbrž v autobuse, že to, co mám v uších, nejsou žádné hadičky, avšak sluchátka, že neslyším hlas andělů, zato si začátkem října klidně poslouchám vánoční píseň "When Christmas Comes to Town" (stejně už jsou na pultech adventní kalendáře), a že to, kudy projíždím, není Mordor, ale krajina Divoké Šárky. Z poněkud zmateného snu jsem se tedy ocitla tady, v realitě, a vlastně se mi zdá daleko hezčí. Západ slunce, barevná podzimní příroda a měnící se nebe nad hlavou.

Navíc - poprvé jsem se cítila v autobuse uvolněně, a to i přesto, že jsem si četla. Dříve, jenže to jsem byla ještě malá, mi nezbývalo, než hledět z okna, vést se spolujezdcem nudné dospělácké řeči, poslouchat pohádky nebo nejlépe spát. Nyní mohu k těmto aktivitám s potěšením přidat další; čtení a hledění - tentokráte ne po okolní krajině, jakožto po okolních lidech, což je mnohem zajímavější a různorodější. Někdy je to tak vzrušující, že z toho usnu (kdoví proč), načež jakoby skutečně prožívám svůj sen - často mě probudí až náraz hlavy o okenní rám autobusu, pročež se začínám smát, poněvadž jsem se stala doslova praštěnou. A tak se tomu směji.

Inu, tyto cesty mám tuze ráda.

Snad možná i proto, že jedu z domova do domova, k tomu však s nadějí, jelikož vím, že zase za pár dní vyjedu z domova, abych dojela do domova.

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář