Den před a...
Den před Vánocemi jsem konečně dobalila poslední dárečky. Nebalila jsem je však sama, jakožto se svým dvojčetem. Moje sestra totiž často dokáže i ze zaběhlých činností udělat činnosti zcela originální, a to se mi líbí, i když zprvu se vždycky trochu děsím, s čím přijde. O jejím stylu předávání dárků „dej a zdrhej“ jsem se již jednou zmiňovala. I pro balení dárků bych klidně mohla použít jednu konkrétní formulku, a to „tři, dva, jedna, uhni“. Představte si dvě úplně stejně esteticky „talentované“ cácorky, které, třebaže mají na paměti osobu milovanou, balí dárky poněkud ledabyle. Slovíčko „uhni“ znamená „dej ruce pryč z papíru, letí izolepa“. Našemu „umu“ se upřímně smějeme, jelikož nám vlastně nic jiného nezbývá. A když je v Čechách nejhůře, voláme naší Svatoňce, jež nás tolikrát vytáhla z takové bryndy, že balení dárečků je proto naprostá maličkost. Apropo - poslední dobou jsme si velice oblíbily dárkové tašky…
Kromě balení dárečků, dnešek jsem trávila u knížky, u pohádek a u piána, když jsme já, dvojče a bráška společně hráli a zpívali koledy. I stromeček je připraven, světla svítí, stěrače stírají, a tak zbývá sníst jediné okénko a Vánoce jsou tady! Těším se na ně nesmírně moc, přestože pociťuji mírnou nejistotu. Jednak netuším, co mi přinese rok následující, druhak jsem si ty letošní Vánoce určila kdesi sama v sobě jako jakýsi mezník, přičemž vlastně ani nevím čeho přesně, a navíc – bráška mě dost slušně znejistěl. Co když Ježíšek skutečně existuje? Každopádně budu vyhlížet u okna s ním.
Samozřejmě – v mysli jsem napojena na mysl ostatních, těch, kteří jsou ode mě blízko i daleko – ono je to jedno, neb opravdu důležité je, že mám ze srdce ráda, což je pro mě ten největší dar čili dárek nad dárek, a tak za něj děkuji, poněvadž je tuze krásné věřit, mít naději, cítit podporu – milovat.
A kruciš… Už je to tady. Vánoce, vítejte!
Nechť svým kouzlem proměníte smutek ve štěstí, zlo v dobro, sny ve skutečnost, nepřátelství v mír, pýchu v pokoru a hlavně ať nikdo, ale vůbec nikdo, není sám!
Mějte se(be)!