Když je Kateřiny
Mám pocit, že se kvůli dnešku snad rozplynu...
Však nebojte. Rozplynula bych se totiž jedině ve jménu radosti a štěstí, což by, jak si říkám, nemusilo být až tak kruté. Koneckonců, splynula bych s nebem, z něhož dneska prosvítaly sluneční paprsky, a mně se ta záře tuze líbila a ještě umocňovala onen hřejivý pocit.
25. 11. je den, kdy mě mé jméno jakoby překvapuje, třebaže jej nosím již devatenáctým rokem. A upřímně - nepatřím mezi pozéry, ni nejsem člověk samolibecký, avšak přání(čka) k svátku mě prostě dostávají a klidně si měknu, jelikož si dobře uvědomuji, že si na mě někdo vzpomněl či že jsem snad dokonce i pro někoho důležitá. Krásné! Vážně - svátek je milá záležitost, ačkoliv jméno, jež je zrovna napsáno v kalendáři, patří i tolika dalším a dalším lidem. Ale ta nádherná slůvka byla určena jenom mně. Kouzelné! Nu, vidíte, jak já se rozplývám? Téměř skorem teču či co.
Hned ráno to začalo - byl mi popřán sluníčkový den a já věděla, kterak sluníčkový zkrátka bude, a to ať se děje cokoliv, ať už panuje počasí jaké chce. Vskutku - stačí opravdu málo, přemálo ke štěstí a radosti. Říkám si, že by vůbec nebylo ke škodě prožívat každý den jako sváteční. Nikoliv proto, že tahleta Svobodová má právě svátek, nýbrž proto, že každý den jest přeci výjimečný a každý den rozhodně je co oslavovat. Co říkáte, dovolíme si zažívat štěstí a radost každý den?
Tedy pojďme, pojďme si přát a hlavně...
OSLAVME SI ŽIVOT!