Kterak nahráváme
Dnešní plán byl jasný. Po delší době si konečně sednout a zpívat.
Sic nesešel se celý Mikymauz, avšak nahrát jsme alespoň něco chtěly. Prostě jen tak a prostě pro radost.
Nejprve je nutné dobře se připravit, to znamená postavit poblíž na stůl pití, kapesníky, samozřejmě noty, ostatní nástroje, telefon a raději i zavřít dveře, byť jen zašupovačky, jelikož občas stačí ten pocit, že vás nikdo neuslyší (celý panelák?) - sem tam se vyplatí i zavřít okna.
Poté přichází na řadu rozezpívání se. To trvá ze všech fází samotného zpívání asi nejdéle, poněvadž je to hodně důležité (tuto zásadu nám vštěpila Šnejdarka a my se jí proto držíme). Pějeme si pro potěšení a uvolnění se. Je to vskutku báječné! Následně přichází to zodpovědnější - nahrát určitou písničku tak, aby to nebyla úplná hrůza a dalo se to poslouchat. K ověření této skutečnosti využíváme naši vzájemnou upřímnost, která čas od času i bolí.
Kdybychom měly nahrávat celé cédéčko, patrně bychom potřebovaly lhůtu neurčitou. Vždyť jednu píseň nahrajeme nejdříve napotřetí, a to je ještě vzácné! Inu, je to zkrátka sranda. Většinou nám to trvá tak dlouho, protože se nedokážeme ovládnout a neustále se něčemu smějeme. Dostat záchvat smíchu a muset zpívat je to nejhorší, co může zpěváka potkat (jednou se mi to stalo i na koncertě). Když se mi zdá, kterak to třeba Rolnička s řehtáním již dost přehání, začnu ji mlátit, přičemž stačí opravdu málo, než se Rolnička naštve, což vím, zato já ale docílím svého - už se nesměje, leč je pro změnu naštvaná, jenomže za chvilku být naštvaná přestane, kdežto smát se jí nedělá problém třeba i hodinu. Co je výhodnější?
K vzteku ovšem je, stane-li se vám, že pokazíte něco téměř v závěru písničky, protože stejně musíte začít od začátku. A tak si nahráváme a blbneme a vystačíme si opravdu dlouho.
Navíc nás to fakticky baví, což si užíváme!