Mám se(n)
Ptám se sama sebe, jak se mám, navzdory tomu, že je mi více než jasné, co si odpovím. Dobře.
Kávu jsem si předvídavě přistavila k ruce, neb samotná vůně čerstvě pražených zrnek je povzbuzující. Zkrátka bez jediné chybičky. Až na ten hrnek ovšem. Proč jsem opět sáhla po žlutém Pokémonovi, jehož vzezření působí dost nesympaticky, ba i protivně, prostě nepochopím.
Přemýšlela jsem, o čem bych pro dnešek mohla napsat. Na nedostatek témat a podnětů si rozhodně nemohu stěžovat, avšak vybrat z té spousty jedno pouhé – pro jeden článek, je vskutku složité. Pořád. Čím více o tom uvažuji, tím lépe to vím. Jenže podobná úskalí mám stejně ráda. A tak asi vznikne jakýsi pel-mel, nevadí?
Chybí mi Deníček, jenomže to musilo být.
Směřovala jsem svůj konkrétní dotaz na katedru scenáristiky a dramaturgie, přičemž odpovědi se mi nedostalo ihned, a proto jsem začala pociťovat menší zklamání, jakožto i odpor. Už jsem v klidu. Na emailu mi totiž přistály shodné odpovědi od tří různých osob.
Jaké voly zvolím? Mírně na rozpacích, přesto předpokládám, kterak v pátek ruka má sáhne pro jedinou kandidátku brzy za úsvitu.
Dostala jsem darem docela užitečnou věc. Deštník. Je celý papírový, modrý a je připevněn na párátku. Přesto – když jsem pod ním, tak na mě neprší. Neprší mi na duši. Již třetí den alespoň na chvíli upínám svůj zrak na tohle paraplíčko. S úsměvem.
Změnila jsem mnohé. Změnila jsem sebe. Ne k lepšímu, ne k horšímu, ale změnila se. Vždycky jsem sama sebe trošku přehlížela. Podívat se do zrcadla? Mít strach? Napadlo mě – proč? Nic člověka tolik nespoutá jako strach. Teď se nebojím, protože nechci. Plno věcí úzce souvisí s postoji. Snažím se stát pevně.
Vyplnila jsem svou první přihlášku na školu vysokou. Je mi úzko. Mělo by mi být jinak?
Poznala jsem člověka, kterého jsem dávno předtím znala.
Ačkoliv bych to do sebe nikdy neřekla, omluvila jsem chování jisté osoby, leč ona se tímto způsobem chová běžně a já ji proto nemohu vystát. V očích pozorovatele však zůstal idiot géniem. Zvláštní – nelituji.
Těší mě, když druhého člověka smím (po)těšit.
Zamilovávám se. Celoživotní proces.
Ten pocit, když šlápnete bosou nohou na lego.
BB. Rovná se Borec Babička.
Až mě uspokojí má nejistota, stanu se jistou.
Ta skvrna na pravé ruce skutečně není omega.
Je libo oběd? Ano – objetí.
A v hlavě RE:frén:
Stůj, jen stůj
přichází k nám míru čas
Srdce buší melodii
v rytmu lásky v nás
:)
(x, 26. 10. 2013 21:30)