Jdi na obsah Jdi na menu

Mé dvojče – štěstí a(ž) (d)osud

30. 11. 2012

 

Poslední dobou, nevím přesně proč, ale mnoho lidí se mě ptá, jaké to je mít dvojče – jaké to je být dvojčetem. Pokusím se tedy alespoň částečně odpovědět. A moc ráda.

Víte, když jsem si také položila onu otázku, hned mě napadlo, jaké jsou vlastně výhody a nevýhody v tom: být dvojčetem - mít dvojče. Musím si přiznat a s čistým svědomím vám sdělit, že nevýhodu znám pouze a jen jednu. Ta se navíc ne tak docela dotýká mě a mého dvojčete. Týká se spíše rodičů, kteří nás obě vychovávají, učí, živí, šatí… tedy vše dělají rovnou dvakrát! Mají můj veliký obdiv. V tom jediném já vidím jistou nevýhodu, tedy nevýhodu zejména finanční. Ale na druhou stranu, my se ségrou přinášíme našim rodičům určitý počet věcí taky dvakrát. Například ze zbylého knedlíku, co jsem nedojedla k obědu, stávají se vzápětí dva, poněvadž sestra má přibližně stejně veliký žaludek jako já, a tak jsou tu pro taťku knedlíky k přidání hned dva. Docela dobré, ne? Samozřejmě vím o daleko důležitějších věcech, které rodičům dáváme – lásku. Ať už to kdy bylo, jaké chtělo, pouto mezi rodiči a dětmi zůstává vždycky nejsilnější a je to tak zcela správné. A mamka s taťkou nás dvě vždycky zahrnovali stejně hodnotnou láskou, čehož si nesmírně vážím.

Výhody? Mraky! Sotva se ráno probudím, už nejsem na světě sama, protože o malý kousek vedle mě se probouzí i Rolnička. Okamžitě se můžeme jaksi motivovat, popovídat, usmát se na sebe, pohladit. Stačí mi klidně jen její přítomnost a cítím se lépe, jakoby bezpečněji. Nedávno jsme si o našem malém „manželství“ povídaly a myslím, že máme, na onu věc, tentýž názor, a to takový, že jsme rády dvojčaty. Dalo by se mluvit o jakési souhře, závislosti, sdílení… zkrátka tak něco.

Asi bych ještě chtěla podotknout, že v telepatii zatím nevěřím. Pár lidí se mě totiž ptalo, zda se sestrou občas komunikujeme tímto způsobem. Asi však zklamu i vás, protože skutečně takto nekomunikujeme. Je pravda, že já a Kája často myslíme na stejné věci, jdou nám stejné věci (mimo matematiku), baví nás stejné věci a tak dále, jenomže tento jev jest způsobem něčím jiným. Každý den, 24 hodin denně, jsme spolu. Trávíme společně čas doma, ve škole – máme totožné starosti, zájmy, radosti, povinnosti, byly jsme navíc vychovány v podobném duchu, všechno nové a neznámé prožíváme najednou, a tak se stává, že jsme v jakémsi procesu telepatie. Každý tomu může říkat, jak chce. Já třeba říkám „jedna duše“.

A povahy? Velmi podobné. Nikoli shodné. Koníčky? Neboť i tady máme se sestrou stejnou vášeň – hudbu, tak jsou naše „hobby“ téměř stejná. Až na můj věčný fotbal a Karolínou milovaný dějepis. Co vkus? Dokonale jiný. Kdo nás zná, tak ví. Sestra je taková princeznička a já mám tendenci ji chránit a dohlížet na ni, sestra je pak ta radikálnější složka „nás“ – taková starostlivá pečovatelka (v tom dobrém slova smyslu). Role? Podobné, avšak dost dobře rozdělené. Pro příklad: já – úklid, sestra – vaření (já většinou myji nádobí či sháním recept), já – technické záležitosti, sestra – žehlení. Stačí to takto? No, už si asi dokážete představit, co myslím těmi rolemi.

 

Odlišné znaky mezi námi dvojčaty – vnější:

1. Nad pravou částí úst mám pihu. Jeden čas jsem se jí chtěla zbavit, ale asi to nakonec neudělám.

2. Mezera mezi zuby (řezáky v horní čelisti) je u mě mnohem patrnější než u sestry.

3. Na levé paži u mě můžete spatřit „Strom života“.

4. Nerada nosím sukně a šaty – sestra si tyto druhy oblečení kupuje zcela dobrovolně.

5. Nemaluji se, neb mám k tomu své důvody a nelakuji si nehty.

6. Jsem o kilo těžší a o centimetr (možná i o dva) menší.

 

Odlišné znaky mezi námi dvojčaty – vnitřní:

1. Sestra je impulzivnější.

2. Jsem opatrnější – prostě větší srab, chcete-li.

3. Karolí má více schopností k tomu, aby „nás“ dokázala vést – já se od ní ráda učím.

4. Jsem stokrát větší nervák, přičemž většinu starostí (spíše stres) dusím v sobě a navenek se, myslím, projevují málokdy, alespoň doufám, bo nechci rozhodit i druhé a stres je naprosto zbytečný, což vím, jenomže se sním stejně pořád peru.

5. Oproti sestře jsem větší pedant, což souvisí s mou úklidovou rolí.

6. Rolnička je trošku vztahovačná. (To slůvko „trošku“ si vezměte, jak jenom chcete :-)).

 

Toť patrně vše. Momentálně mám sestru pár metrů ode mě, kouká zamyšleně do nějaké dějepisné knížky a netuší, co tady sepisuji. Až to odhalí, jako že ano, určitě se opět vrátíme k tématu „dvojče“.

Abych to shrnula… Mám štěstí a neměnila bych!

 

P.S.: Karolí, mám Tě strašně ráda! Ale to Ti asi říkat nemusím. Vždyť to sama víš. Já vím... :-)

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář