Nebe a...
Jdu vám takhle ráno do školy.
V uších sluchátka, jako vždycky, vedle sebe Rolničku, jako obvykle, nad hlavou nebe, jako…
Nikdy jsem se zvláště nezabývala tím, co že to mám nad hlavou. Vždycky hledím především na to, co mám kolem sebe. Ano – domy, silnice, ulice, chodníky – zvířata, auta, školy, lidi… Někde mezi tím vším se pohybuji.
Nevím přesně, čím to je, ovšem na lidech mě přímo fascinuje ona rozdílnost, ona jedinečnost. Taky jsem patrně konečně pochopila, že i ticho skutečně mluví. A baví mě pozorovat a poslouchat. Zdalipak již rozumím?
Bojím se. Moc.
… Bojím se, kterak právě tu mou jedinečnost by mi snad někdo chtěl vzít, ba dokonce mi ji nepřeje, poněvadž taková je prý dneska doba. Jelikož člověk přeci musí být průbojný, člověk musí naplňovat cizí očekávání, člověk musí čelit překážkám, člověk musí být stále lepší, lepší a lepší… nejlepší? A proč vlastně?
Uvědomila jsem si – být sám sebou je nesmírně těžké, neb prostě nemůžete mít strach. Z ničeho a z nikoho. A hlavně – musíte se pravdě podívat do očí. „Ahoj, pravdo, chci tě vůbec znát?“
Mnoho lidí žije ve lži. Já jsem v ní žila rovněž, než jsem si ujasnila, po čem toužím – kam bych chtěla směřovat. Ujistila jsem se, že má touha vychází přímo ze srdce, neboť rozum už pár mých snů zabil…
A co tedy chci? Chci hledat radost, štěstí, lásku – naplnění – chci sdílet radost, štěstí, lásku – naplnění – chci opustit dogma, že člověk musí, zatímco tady figuruje něco víc – člověk má možnost volby, může. A proto chci dávat to nejlepší ze sebe, přičemž na oplátku nic nežádám. Věřím, kterak ten největší dar mi byl již dávno dán. Tohoto daru si vážím.
Víc než kdy jindy cítím ohromnou nejistotu, protože v květnu „to“, v červnu zase „ono“… Vážně – chybí mi podpora v pravém slova smyslu, která si zkrátka žádá pochopení a důvěru – nastavení zrcadla, že jedině já mohu…, že nikoho nezklamu, i když si zvolím vlastní vysněnou cestu.
Mohu být sama sebou?
Díky docela malému tvorečkovi, čistému dítěti, poznávám, jak až hluboko může člověk klesnout, když se snaží vše detailně plánovat, nad vším pragmaticky přemýšlet, ustavičně prověřovat, zda se za dobrým úmyslem neskrývá podvrh… Jednoduše si navzájem raději nevěříme, což je smutné. A nejsme k sobě ani upřímní, ačkoliv slovo „upřímně“ docela často říkáme. Říkáme. A pořád něco. Děti to mají jinak, ty konají, dělají, k tomu věří a jsou upřímné. Bojí-li se dítě, umí vyslovit „bojím se“, když tě má rádo, obejme tě a dá ti pusu, když něco nechce, dokáže odmítnout, aniž by si cokoliv vyčítalo. Děti by nám měly být příkladem, protože o pravdě toho vědí mnohem více než dospělí, kteří si jenom velmi neradi, i ve své pýše, připouští, že se mohou mýlit. Natožpak se snad kát či omluvit. Černé svědomí je jiná věc…
Objevila jsem v sobě špatného soudce. Kromě lhaní a přetvářky totiž nedokážu ani soudit. Na různé životní situace různých lidí se dívám z vícerých úhlů pohledů, a tak lidi neodsuzuji. Během několika let jsem se naučila mít ráda lidi proto, jací jsou, ne proto, jací nejsou.
S mou plnící se spokojeností roste i touha po změně, po tom vytvořit si jen můj příběh. Nejsem sobecká, ale občas mám pocit, že sama sobě nepatřím, třebaže to zní asi divně. Vůči ostatním chovám obrovskou zodpovědnost, jež mě tu a tam vrhá do patové situace, z níž se odhodlaně osvobozuji, ovšem čas od času to sakra bolí a vyčerpává.
Otázka viny je pro mě stále aktuálním tématem. Zvykli jsme si obviňovat všechny v okolí, zatímco sebe považujeme za ty, co musí trpět, za ty, jimž je křivděno. Odvolávat se na svá práva je pak příliš snadné, odvolávat se na své povinnosti se mi jeví jako správné.
S poctivostí nejdál dojdeš? Kdepak, (ne)jsem naivní. Nefér jednání druhých mě hodně mrzí, avšak beru to tak, že vidět jejich nepoctivost mně neškodí – vidím, čím rozhodně nechci být. Fakt, že ten je poctivý „blbec“, ten se (proto) „veze“, přijímám opatrně – pokouším se o nadhled. Občas mi to jde jen těžko, přiznávám.
„Nemám čas.“ … Věta, jež se mi hnusí. Všichni máme čas. Jestliže tvrdíme, že ne, patrně jej neumíme využít. Nebo prostě nechceme… Čas sám se nikam nežene. Čas si vymyslili lidé, aby věděli odkdy dokdy a co za to.
Od ledna se mi nedaří napsat cosi v próze. Myslím, kterak je to tím, že momentálně se snažím psát a tvořit sebe, ten příběh. Hned na začátku je zápletka, nyní je to o štěstí. Na konec zatím nedohlédnu. Ten se rozprostírá v nedohlednu.
Čtenář mi ráčí prominout obšírnost tématu i náhled kamsi do vzdálených míst uvnitř mě, takže z úlomků toho všeho vznikly opět prostě úlomky toho všeho, mě především.
Jdu vám takhle večer ze školy.
V uších melodii nového, jako vždycky, vedle sebe Rolničku, jako obvykle, nad hlavou nebe, jako…
Nikdy jsem se zvláště nezabývala tím, co že to mám nad hlavou. Vždycky hledím především na to, co mám kolem sebe. Ano – domy, silnice, ulice, chodníky – zvířata, auta, školy, lidi… Někde mezi tím vším se pohybuji.
Vše je na správném místě.
Obloha nad hlavou nechť je důkazem výjimečnosti každého jednotlivého okamžiku – žádný mrak nemůžeme vidět vícekrát, neboť se za čas neúprosně rozplyne, ale na nebe se klidně můžeme dívat denně, ba i několikrát za den, jaké štěstí! Dokonce i v noci, jež mě svou krásou očarovala. Až spadne hvězda, zkus si přát jediné - aby dopadla dobře.
Vše je tolik pomíjivé…
DÍVEJTE SE.
Komentáře
Přehled komentářů
Zbožňuji, jak umíš všechno tak pravdivě vystihnout, dodat estetickou a jazykovou krásu a vytvořit něco tak úžasného. Dokážeš člověka povzbudit, přivést k zamyšlení, přesvědčit, že svět se jen tak nezboří a dát naději, že i ta nejhorší minuta trvá jen 60 sekund. Velký obdiv a poklona! Navždy v ♥
Re: Nádhera!
(Káťa, 24. 2. 2014 19:32)
Klárkooo... Ty můj milý blázínkůůů... DĚKUJU! :-)
Navždy v ♥.
... Vlastně v ♥ ♥ ♥ - my či. ;-)
Nádhera!
(Svatoňka, 24. 2. 2014 18:47)