Nebojte se Mikuláše
Někdo se bojí tmy, jiný třeba pavouků...
A zítra? Jako dítě jsem preventivně brečela jenom při pohledu na špinavého Čerta, mračila jsem se na vousatého Mikuláše a Anděla jsem si v tom samém rozrušení mnohokrát ani nestačila všimnout. Mikulášská nadílka mi však vždycky přišla vhod, přičemž po povinné písni či básni mi to připadalo jako zcela spravedlivá odměna.
Ovšem jak šel neúprosný čas, prozřela jsem. Včil jsem dokonce v kštici své objevila první vlas šedý a vykládám si to jako předzvěst toho, že snad jednou i zmoudřím. Naší Rolničce roste osmička a je na ni patřičně pyšná, avšak co z toho, když má dodnes strach z Čerta a já ji i zítra budu musit opět vysvětlovat, že ji nikam neodnese, neb je docela hodná a navíc co by s ní tam dole vlastně dělali? Ta by jim teprve ukázala peklíčko, čertíkům milým! Naše Svatoňka stále spěchá pomalu a nemít ji, tož bych si neužila jediný vzácný okamžik, jenž se již nikdy, nikdy nezopakuje. I taková osobnost se však, věř tomu nebo ne, obává. Konkrétně pak pana Mikuláše, který pro ni prý představuje jakousi autoritu, a tudíž respekt.
Ano, na zítra se opravdu moc těším!
A já? Přiznávám se - strašně se bojím - tolika věcí! Občas je velmi těžké nespadnout pod tou obrovskou tíhou kamsi dolů, snad až do pekla? Potom dám na Svatoňku a spěchám pomalu, takže se pomalu zastavím a... vidím, neb rovněž chci, kterak je ten svět krásný, jelikož prostě Jsem i Mám, což je přeci obrovské Štěstí - jen si jej připustit a dovolit.
Nebojte se Mikuláše!