Jdi na obsah Jdi na menu

Procházka stromovým sadem

 

Budu vám vyprávět příběh o stromu, který se mi vryl do kůže...

strom-zivota.jpg

Všecko to začalo někdy v červnu roku 2012. Věděla jsem, že v září stanu se dospělákem. Tento fakt mi nedal spát, poněvadž jsem si říkala, že je sice hezké si to prostě říci, avšak co nějaké hlubší uvědomění si významu a smyslu krásného čísla?

Chtěla jsem učinit své první dospělácké rozhodnutí a první dospěláckou volbu, za kterou si budu zodpovídat jedině já samotná, a takových že bude od této doby jedině přibývat. Ve spojitosti s narozeninami se člověku určitě vybaví dárky. Já jsem si nesmírně přála takový, jenž mi už zůstane navždycky a bude pro mě neobyčejný i tím, že mi bude připomínat dobu, v níž mi bylo 18 let. Pak mě to konečně napadlo! Tetování.

Názory lidí na počmáranou kůži se liší. Já chápu všechny, co jsou proti a zároveň chápu ty, co jsou pro. Já jsem pochopitelně pro a důvodů, proč se nechat potetovat znám nespočet.

Nejtěžší bylo vymyslet motiv. (Tedy nebudu-li počítat situaci, když jsem se ocitla v opozici vůči taťkovi, který byl, a stále i je, silně proti, jenomže už s tím nic neudělá.) Přemýšlela jsem nejméně tisíckrát o svém obrázku. Myslela jsem i na nápis, abstraktní obrazy, znaky a podobně. Můj výběr se každým dnem zužoval. Nakonec zůstali tři vyvolení. Slunce, pták nesoucí klíč a strom. Následující dny jsem strávila domýšlením významů každého z obrázků. Zvítězil u mě strom. Strom Života. Rozhodla jsem se, že tento motiv mi bude připomínat místo v rodině a důležitost rodiny jako takové, hluboké kořeny budou značit stálost a stabilitu. Strom  by měl být rozvětvený - jako svět a lidé v něm, kteří mají vlastně tentýž původ - a snad i člověka zevnitř; cévy, nervy a vlásečnice - nezbytné součásti našeho těla, díky nimž žijeme. Proto Strom Života.

Klaplo to. Po nesnesitelných odkladech termínů a těšení se a strachu zároveň tu bylo konečně 13. září 2012. Odpoledne jsem vyrazila se svým otčímem (to je hrozné slovo!), raději proto snad Vláďou, do Teplic. Díky předchozím konzultacím jsem byla již docela dobře seznámena s prostředím salonu, s milým a šikovným tatérem Tomášem i plánovaným průběhem. Jestli to bolelo? Trošku ano, avšak to už si nepamatuji, poněvadž já když si něco vymyslím a doopravdy to chci, tak za tím jdu, i kdyby to mělo třeba bolet. Pocity byly to vskutku zvláštní a neopakovatelné!

Po měsíci hojení a dodržování stanovených pravidel jsem se jela Tomášovi ukázat. Strom mi ještě pro jistotu obtáhl a ptal se, co plánuji dalšího. Pochopila jsem, že je řeč o další kérce. Suverénně jsem odvětila, že rozhodně nic. Na paměti jsem totiž ještě měla tátu a případné opovržení mne okolím. Tomáš se jen usmál.

Dneska chápu proč. Sním si, zatím docela nereálně, o další návštěvě salonu a chtěla bych ještě nějaký ten obrázek a zážitek. Jenomže to pochopitelně nebude hned a možná ani vůbec. Přeci jenom.....

 Ale kdoví? "Nikdy neříkej nikdy."  

 

VŘELE DOPORUČUJI: www.tattoostudio.cz

JEŠTĚ MALÁ GALERIE MÝCH MINULÝCH NÁPADŮ:

01.jpg

 

02.png

 

03.jpg

 

04.gif

 

05.png

 

06.jpg

 

07.jpg

 

08.jpg

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář