Šťastné a veselé!
Heuréka!
(Na tohle jsem tak dlouho čekala....)
A je to tady! Školní rok téměř uplynul, a tak teď následuje období, pravda, o něco kratší, přesto stejně krásné. Dva měsíce letních prázdnin! Co víc si přát, že, Anno?
Během deseti předchozích měsíců prožila jsem pocity a stavy vskutku různé – radosti, starosti, štěstí, smutek, přátelství, nenávist, upřímnost, závist, srdečnost, falešnost a mnoho dalších projevů člověka. Tedy přesněji řečeno projevů lidí. A za všechno jsem vlastně ráda.
Třetí ročník na gymnáziu nebyl úplně náročný nebo se mi takový doposud alespoň nejeví. Snad je to i mým poctivým jednáním či pozitivním přístupem, bez kterého by to šlo jen stěží, což je mi naprosto jasné, a proto se vždy velmi snažím o celkový optimismus. Co se týká konečného vysvědčení – tři dvojky (matematika, fyzika, biologie) jsou pro mě nádherným výsledkem, jenž mě těší, ale vím, že bez těch úžasných lidí, co jsou kolem, by to zkrátka nešlo, a tedy, leč občas s výrazem vraha stěžuju si, že je toho moc a tamtoho zase příliš, nikdy nepřestanu být vděčná milým profesorům za to, že prostě jsou, neboť dobrý učitel je něco jako hnací motor, přičemž nebát se jet musí každý studující sám.
S kolektivem jsem vesměs stále spokojená. Mezi davem třídním mám totiž své opravdové přátele, kteří jsou pro mě ohromnou podporou, ba i rodinou, a tam, kde se lidé mají rádi a kde si vzájemně pomáhají, se vždycky dobře vede. Samozřejmě, všechny jedince v takové oblibě vážně nemám, avšak neříká se nadarmo: „přítel všech – přítel nikoho“, a tudíž snažím se zůstávat nad věcí, jelikož každý je nějaký, každý je originál a každý jedná, podle sebe, správně. Naše třída je tak strašně tolerantní, že si často říkám, že to snad ani není možné, ale ono patrně je. Jaké štěstí!
Škoda, že tohle budou de facto poslední prázdniny středoškoláka, neb příští rok mě čeká ročník čtvrtý, s ním přijde maturita, přijímačky a kdoví? Každopádně si půjdu za svým snem studovat na škole vysoké, a třebaže nepřekypuji obrovským sebevědomím, přesto věřím, že tohle vyjde.
Ale pryč již ze školy, neboť stále hlasitěji slyším, jak školnímu roku odzvonilo a já se těším ohromně moc na dny volné, letní a pohodové! Nutno podotknout, že plánů mám mnoho:
• města a místa, kde hodlám pobývat:
Most, Litvínov, Teplice, Kamenný Pahorek, Kaliště, Humpolec, Jihlava, Šumava, Lipno, Údolíčko, Perštejn, Klášterec nad Ohří, Liběšice, Žatec, Karlovy Vary.......
• lidi, se kterými hodlám pobývat (obecně vzato):
rodinka, přátelé, kamarádi, známí, neznámí.......
• co hodlám dělat:
odpočívat, relaxovat, spát, jíst, číst, psát, cvičit a posilovat, navštívit plno lidí, procestovat mnoho míst, poznat další nové a neznámé (a je jedno co či koho), zpívat a hrát, opalovat se, sekat trávu, opékat buřty, rozdělávat táborák, houpat se na houpačce, plavat, začít s ročníkovou prací, pozorovat noční nebe, chodit spát pozdě, hodně povídat, túrovat, jezdit na kole, hrát fotbal, vyhrát v prší, fotit, navštěvovat památky, bavit se, smát se, poslouchat Kryštofy, užívat si.......
Jediné, čeho se vždycky trochu bojím, je to loučení. Vážně, já loučení vůbec nemám ráda! Avšak znám jeden docela dobrý způsob, jakým třeba konkrétně takový stesk úplně odstranit. Prostě jen stačí jej nahradit emocí nebo pocitem zcela opačným. Takže namísto věty: „Bude se mi po tobě stýskat.“ se postaví tato věta: „Budu se na tebe zase těšit.“ a podobné obraty, chápete?
Vinšuju vám krásné a pohodové LÉTO!
(mávám..... )