Ve vlnách
Stoličku ke klavíru mírně vytočit, nástroj zapojit do zásuvky, zapnout. Zbývá mi jen usednout, nasadit sluchátka, položit ruce na klaviaturu, nádech a...
Hudba!
Konečně! Je krásné pokládat tóny přesně tak, jak vám právě znějí v hlavě - prostě pouze přenášet to všechno z vás ven, transformovat smutek, zmatek nebo radost v něco spontánního, autentického a pravdivého.
Postupně zapomínám na okolní svět, neb teď jsem tu jenom já, klavír a hudba. Nic víc. Proč něco víc? Tohle mi úplně stačí, jsem šťastná.
A náhle - slyším zvuk houslí, fléten... a tady - tympány - obrovský rachot, z pramínku se pomalu stává potok, jenž se dále rozrůstá - řeka, která teče, když její proud zlehka naráží do kamínků a strhává je s sebou - na březích voda pění, vlny sílí a - moře, moře, moře - OCEÁN! Velím oceánu, řídím ten velký orchestr, jsem dirigent své vlastní symfonie, jež je dílem okamžiku!
Jestli jsem byla unavená - už nejsem, byla jsem-li smutná - nejsem již, stres - víc ne.
Naprosto chápu, proč existuje umění. Je to způsob, jak člověk může vyjádřit své pocity, emoce, je to vzácná chvíle, v níž je člověk skutečně a jedině sám sebou, kdy se obrací sám k sobě a alespoň na okamžik zapomíná, že je pevně svázán, třebaže volně svoboden.
Mějte (v duši) hudbu.