O Malém princi
Drahý Antoine,
píšu ti, že se vrátil –
tvůj Malý princ,
jak jsi ho ztratil.
Přišel za mnou, v neklidném spánku,
když mou mysl obepnul strach,
vážně, měla jsem již na kahánku,
náhle však on a – světlo v temnotách.
Byl to on, musel, vím to určitě,
nesl s sebou dřevěnou bedýnku,
starostlivě vyprávěl o květině –
že má ji rád i přes její pýchu.
Ne, nevyčítal mi moje chyby,
se zájmem a vlídně poslouchal –
člověk je člověk; každý jsme jiný,
pro ztracený čas nebědoval.
Nevím vlastně jak, ale vnuknul mi zas
naději, víru, do duše jas –
něžně a prostě pravil od srdce:
„Láska, ta jediná dokáže zachránit nás.“
Otevřela jsem oči. Kampak jenom šel?
Dost možná zpátky na svou planetu,
cestou si osedlal kometu a dotknul se hvězd.
Příteli, v mém nitru zůstal – neodešel.
Drahý Antoine,
píšu ti, že je skutečný, žije –
tvůj Malý princ, čisté dítě,
jež s vesmírem pohybuje.