O malém-velkém muži
MŮJ BRÁŠKA. Náš prvňáček.
Ráno o víkendu, když bych si tak strašně přála dospat to, co v týdnu nenaspím, mě stejně vždycky ze snu vytrhává cosi. Zvuk vrzající plovoucí podlahy, nato maminčin rozespalý hlas "buď potichu, ať je nevzbudíš". Pak se pomalu, přesto dost hlasitě, roztahují zašupovací dveře. Náhle slyším nepravidelné kroky. Cupy cup. Kouzelné - někdy k smíchu, jindy k naštvání. V tu chvíli se odhrabávám zpod peřiny a už se ani nesnažím předstírat, kterak hluboce spím. Bráška mě ihned zpozoruje a "šeptá" "ahoj", přičemž vzápětí se okamžitě probouzí i mé ležící-spící dvojče. Vtom jí bráška, asi pro jistotu, aby jej nezabila (nebo prostě pro radost?), hází na postel plyšovou Šmoulinku, zatímco na mě klidně kašle, poněvadž nějak vycítil, že z mé strany mu žádné nebezpečí nehrozí. Bráška následně rozráží skříň, bere plnou náruč hraček, ty mu cestou z pokoje vypadávají, takže se postupně vrací. Zhruba po deseti minutách zašupovačky "jemně" zavírá.
NÁŠ PRVŇÁČEK. Můj bráška.
Během týdne vstává brzy. Ještě dříve než já a mé dvojče. Jeho ranní proces mě však dokáže spolehlivě rozesmát. Poté, co jeho tatínkovi zazvoní budík, oba pánové se zodpovědně zvedají. Tedy: 1) pokud omylem nezaspí 2) pokud se ten menší nenechá zvednout tím větším ("starším" se mi zdálo až příliš tvrdé), což tak obyčejně bývá - bráška je doslova donesen do obýváku, kde má pečlivě nachystanou snídani od maminky, jež již sedí kdesi v tramvaji na cestě do práce. Bráška po protření očí tedy pouze jen usedá ke stolu, bez ostychu zhltne dvě takové... co to sakra je... sušenky či tak něco. Po snídani se v pyžamu odplouží na gauč, kde to na dalších deset minut zalomí. Občas zaslechnu jeho ulehávání, tož se jdu na ten náš poklad podívat. Vypadá úplně stejně jako všichni rozespalí lidé, akorát je malinkej a sladkej! K tomu zasypanej haldou polštářků z gaučíku, a tak skoro není vidět. Když mu vyprší čas na dospávání, jde s taťkou na zuby, následuje zastávka na toaletě, samozřejmě, načež zbývá jenom obléknout se. Nu, v 5:55 vylézáme ze svého úkrytu já a mé drahé dvojče. Brášku opusinkujeme, ráno se totiž nechá, popřejeme mu hodně zdaru, ať ve škole nezlobí a pytel jedniček. My máme pocit, že jej vychováváme a správně vedeme, z jeho pohledu jsme další trubky, co si myslí, že je to pro něj pekelně důležité a zkrátka - naštěstí si své myšlenkové pochody nechává pro sebe...
Šikula!