O očekávání
Očekávání.
Nálepka, předsudek, (de)motivace, soud o člověku bez důkazu.
Očekávání nemám ráda, a proto neočekávám. Nic a od nikoho. V lidech se člověk nevyzná, a tak se často splete. Dospěla jsem k názoru, že je lepší prostě neočekávat. Rozhodně to nezní úplně nejlépe, zato to může cosi přinést. Překvapení. Je krásné žasnout a já žasnu tuze ráda.
Stejně jako kniha - i člověk má vícero stran, přičemž některé jsou plné krásy, další jsou jakoby temné. Knihu je však třeba přečíst celou a na základě poznání kompletního obsahu si na ni vytvořit názor, který se, samozřejmě, může časem klidně změnit. A že bylo uprostřed napsáno cosi zlého, něco, co se nám dvakrát nelíbilo, s čím jsme dokonce nesouhlasili? Ale co na tom, když jsme se dokázali přenést až na konec příběhu! Tolik o přirovnání člověka ke knize.
A co se ode mě očekává? Už dávno vím, že víc než mnoho. Nepřipadá mi to správné, a tedy se to snažím házet za hlavu, neboť to bych se z toho musila zbláznit. Já sama od sebe očekávám jediné - nepropadnout očekávání okolí, protože to by byla cesta do záhuby. A tam já spadnout nechci, neb mně se tady moc líbí. Vím, kterak lidé chybují, a tak chápu, že místy se člověk nevyhne pádu (proč hned "pádu"?), tudíž se stále učím tolerovat chyby (proč hned "chyby"?) druhých, rovněž i ty své.
Proč vám o očekávání píšu? Neboť je vnímáno jako samozřejmé.
A mě to štve.