O počasí
Bubnování na parapet mi dalo vzpomenout na jednu krásnou větu: „Pokud někdo tvrdí, že jej slunce činí šťastným, tak ještě nikdy netančil v dešti.“ Venku se nám po delší době rozpršelo a já jsem z okna dlouhé chvilky pozorovala, jak prší, jako bych to snad nikdy předtím ani neviděla, a byla jsem opravdu šťastná. Koneckonců, bez trochy deště by nebylo duhy.
Když už jsme u toho počasí – zrovinka dneska jsem si připadala jako vítr, ba přímo jako vichr, navíc jsem konečně ocenila svůj um rychlého psaní na klávesnici, neboť „24. 3. 2014 – odevzdat seminární práci z psychologie“ mě mírně vyděsilo, třebaže jsem již dávno nastudovala dané téma a vskutku se zájmem jsem si pročetla všelijaké knížky, ovšem občas je horší prostě přenést původně moudré myšlenky na papír tak, aby z nich nevznikl paskvil. Ještě se tedy uvidí, jestlipak se i hodnotící stylizuje do větru, poněvadž každý tu a tam zkrátka ocení rychlost.
Slunečno? I takto mi bylo – u rodinného stolu, spolu s šíleně sladkým a nehorázně dobrým Milka dortem, pohromadě s oslavencem, jenž nádherně svítí již 7 roků a který mě bez ostychu střelil právě obdrženým dárkem přímo do hlavy, načež následovalo kratší zatmění.
Včil se mi však už rozednělo, a proto vím, co mám dělat. Téma aktuální hodiny dějepisu zní: doba ledová. Vida, třeba dojde i na sníh.
Co je ale pro současnost nesmírně důležité:
Počasí vzniká u každého z nás v hlavě! ☼