O školním výletu a Krakonošovi (live)
Bylo nebylo.
Náš příběh se odehrává v horách pána hor, Krakonoše. Ten, jak se zdá, právě není v nejlepší náladě, a proto přivolává deštivé počasí. Děj je utvářen na pozadí zářijového školního výletu a hlavní postavy ztvárňují žáci 4. B samotní, společně se svojí třídní paní profesorkou. A jak to vlastně začalo?
Po příjemně stráveném dni v libereckém iQparku, kam s námi v úterý odcestovali i někteří spolužáci ze 4. A, jsme již pouze my, žáci 4. B, měli namířeno přímo do Krkonoš. Do našeho cíle, Harrachova, jsme se přemístili vlakem. Cesta plynula převážně rychlostí osobního vlaku společnosti ČD, někdy však i náhradním autobusovým spojem, jelikož na trase byly hlášeny výluky, avšak i s těmito překážkami jsme si poradili. V odpoledních hodinách jsme se ocitli před penzionem Markéta. Tady jsme se také ubytovali a vybalili věci, abychom ještě téhož dne mohli vyrazit k Mumlavskému vodopádu, mimochodem k jednomu z nejvodnatějších vodopádů v Česku. Třebaže dost hustě pršelo, hleděli jsme dlouhé chvíle na spád vody, pořídili jsme si několik romantických snímků, když nám kapky smáčely vlasy a vůbec všechno, a našli se mezi námi dokonce i tací, kteří neváhali okusit teplotu řečiště bosou nohou, pročež dle výkřiků a výrazů ve tvářích zúčastněných si šlo velmi snadno domyslit, kterak Mumlavu jistě nelze srovnávat s horkou lázní. Pomalu se setmělo. Vrátili jsme se k Markétce, kde na nás čekala zasloužená odměna - večeře. Naše žaludky jsme zahřáli zelňačkou a dosyta naplnili pečeným kuřetem s bramborem. Zbytek dne jsme trávili v útulných pokojíčcích. Pak se vlády chopila noc.
Do středu týdne, středy, jsme byli přivítáni deštěm bubnujícím o parapety. Ráno jsme si zpříjemnili kávou a snídaní a brzy jsme se vydali k dalšímu plánovanému bodu našeho výletování, do harrachovské štoly. Jak jsme se dozvěděli, ve štole se těžily převážně rudy. Nejprve jsme si prohlédli stálou expozici na povrchu, načež jsme sfárali dolů a byli jsme provedeni kilometrovým tunelem; s nasazenými helmami jsme se mohli jakoby převtělit do horníků a zkusit si alespoň pár okamžiků pobýt v temném a chladném prostředí. Bez újmy na zdraví jsme následně pokračovali dál, tentokráte k lanovce, kterou jsme byli vyvezeni na Čertovu horu. S každým přibývajícím metrem houstla mlha a nohy tuhly, neboť byly skrz naskrz provrtány zimou. Naštěstí byl nablízku obchůdek s občerstvením, a tak jsme ani minutu nezaváhali a vykoupili horké čokolády. Kdo nerozmrzl díky nápoji, zaručeně rozmrzl díky pěší túře. Ušli jsme 25 kilometrů (pozn.: tato hodnota se v různých podáních mírně odlišuje), zato výkon to byl každopádně hodný odpočinku a dodání potřebné energie. Štumpovka, ano, to bylo to místo, kde dali jsme si do těla - ovocné knedlíky, lívance, polévku, čaj. Jen těžko se nám opouštělo teplíčko, ale dokázali jsme to. Podle rozcestníků jsme se párkrát dostali na scestí, a přece jsme nakonec objevili Krakonošovu snídani. Lesem jsme putovali krůček po krůčku, až na vrcholky hor a potom opatrně z nich. Na čas mraky ustoupily před Sluncem a my se mohli kochat krásami Krkonoš. Vskutku, nádhera! Později jsme opět minuli Mumlavu a náš denní program byl vyčerpán, stejně jako my. Markétka nás ani nyní nezklamala - k večeři pro nás byl nachystán hovězí vývar a svíčková. Mňam! Popadl vás teď hlad?
Čtvrtek. Snídaně, zabalení svých zavazadel, déšť a znovu pestrý program. V Harrachově jsme navštívili tamější sklárnu. Vyslechli jsme si základní informace o tomto podniku, specializovaném na výrobu skleniček a lamp, byli jsme seznámeni s jeho historií a konečně jsme se vypravili i zhlédnout proces výroby skla. Zaměstnanci byli rozděleni do menších týmů a společnými silami tvořili dílčí výrobek. Neuvěřitelná podívaná! Dřina to musí být pořádná, přičemž vznikají takováto umělecká díla - obdivuhodné! Po prohlídce sklárny jsme si to namířili do Spálova, poněvadž zde se rozprostírá vodní elektrárna, jež byla posledním stanovištěm v našem putování. Upřímně - ti, kteří čekali výklad jako z učebnice a monotónní projev pana průvodce, ukrutně se zmýlili. Slova a provádění se bravurně ujal sympatický muž a všechny si nás hravě získal svou otevřeností, vstřícností, ležérností a spontánností. Prostě borec! Objekt nám ukázal zevnitř i zvenčí, vypravoval nám své každodenní povinnosti i radosti, zodpověděl nespočet dotazů (i těch nevznesených) a preventivně nás varoval před úrazy, i smrtelnými, které bychom si každý z nás mohli snadno přivodit při naší neopatrnosti například v blízkosti elektrických drátů. Snímky, které jsme viděli, nás určitě dostatečně upozornily na to, že když „nesahat“, tak opravdu „nesahat“. Smutné ovšem je, že takovýto důležitý podnik zaměstnává všehovšudy tři zaměstnance kvůli úsporám, což rozhodně vypovídá o mnohém a v tom mnohém není obsaženo vesměs vůbec nic pozitivního.
Školní výlet: Cesta domů. Asi takto by se jmenoval závěrečný díl našeho dobrodružství. Cesta domů by se dala přirovnat k akci Kulový blesk, kdy jsme se přemisťovali od nádraží k nádraží (moc hezké je v Liberci, Tanvaldu či v Ústí nad Labem), od nástupiště k nástupišti (to do Bradavic, 9 a ¾, se nám nakonec neotevřelo) a z vlaku do vlaku (mohli bychom klidně uvést svého „Vlakového inspektora“ a zdárně konkurovat Nově). Zvláště krušné byly chvilky, v nichž jsme se zabývali zpožděními vlaků, napjatě sledovali informační tabule a internet a nejistota nám koukala z očí. Někteří z nás se vehementně modlili, abychom stihli všechny potřebné spoje. A skutečně - modlitba byla vyslyšena, a tak jsme se ve čtvrtek o půl osmé večer ocitli na mosteckém vlakovém nádraží. Zbývalo jenom rozloučení se. Výlet byl u konce. Před námi se objevila vidina teplého čaje, avšak co nás hřálo mnohem účinněji, byl dobrý pocit z vydařené třídní akce a štěstí, že jsme všichni spokojení, zdraví a hlavě pospolu, a to je přeci krásné!