O střeše člověčí
Přiznávám se. Občas mě lidi zkrátka (dá se to takto vůbec říct?) štvou. Někdy dokonce tak moc, že je začínám nemít ráda. Tehdy se raději, jaksi pudově, zaseknu, takže na ně pro jistotu ani nemluvím, neb se obávám, kterak bych mohla vyřknout cosi, co by mě mohlo později mrzet, a tedy, jedná-li se ještě ke všemu o jednání v afektu, snažím se vždycky řídit tímto: „Piš dopis, když se rozčílíš, do obálky ho však vlož až druhý den.“ Pravda, dopis člověk neříká, avšak i v něm jsou obsažena slova. A i slova mohou bolet, ať už mají jakoukoli podobu. Přemýšleli jste o tom někdy?
Musím vám rovněž svěřit, že já mám lidi prostě ráda. Tu a tam je mi, paradoxně i kvůli lidem samým, strašně mizerně, jenomže to se zase držím tohoto: „Úsměv je odpočinkem unavenému, nadějí malomyslnému, slunečním světlem smutnému a nejlepším přirozeným prostředkem proti trápení.“ A je to tak opravdu mnohem lepší.
Já totiž hlavně nechápu to, jak se jako říká, že si dneska lidi už nevěří, že je na světě málo lásky, že člověk přece nepotřebuje nikoho vedle sebe a bla bla bla... Vždyť to není žádná pravda! Spočítali jste si někdy lidi, kterým věříte a lidi, kterým naopak nevěříte? U mě získali většinu jednoznačně ti, kterým věřím. A věřit je krásné. Málo lásky? Kdeže! Koukněte kolem - těch polibků, pohlazení, objetí! Život bez lásky by byl sakra prázdný. A lidi se navzájem rozhodně potřebují, poněvadž: „Člověk člověku je v životě přístřeším.“
Nu, a to jsem vám pro dnešek chtěla napsat.
Abyste nezapomněli.
NIKDY,
ať už to jest jakkoli.
Komentáře
Přehled komentářů
spojení vlastních úvah a vhodně užitých citátů. dobře, že nám i dnes autorka napsala.
líbí se mi
(Libuše, 7. 11. 2013 19:37)