O třetím adventu
Ani jsem se nenadála a další adventní neděle je tady.
Sice svíčka na věnci tentokrát zůstává bez jakékoliv stopy po ohníčku, avšak pomyslný plamínek - ten ve mně dneska zasvítil velmi, velmi jasně.
Během víkendu jsem kromě odpočinku a nicnedělání pročetla dvě úžasné knížky, které mi ukázaly, jak by se věci mohly mít, kdyby... Inu, proč ono kdyby nevyzkoušet? Neboť dle P. L. Marciana "Cukr a bič nefungují" a podle pohádky Radvana Bahbouha "Pohádka o ztracené krajině" tuším, že existuje něco jako sebekoučování. Bezvadná záležitost!
Mimochodem - svou úvahu na téma "Máme se bát smrti?" jsme měla napsat až poté, co jsem skončila své povídání s taťkou, jelikož bych jistě dokázala vymyslit více argumentů, proč ne. Že pozemský život je jenom jakýsi (kolikátý?) level, že tvrzení, kterak jsme jediní tvorové ve vesmíru, jenž je nekonečný, je poněkud ambiciózní a obdobně.
Víte, po delší době jsem si odpočinula tak skvěle, že je mi zcela jasné, že dneska nebudu spát - nepotřebuju to. Díky optimismu, opravdu díky za něj, jsem momentálně v jakési rovnováze a cítím se fajn, ačkoliv při větě "krásné Vánoce, tatí", mi bylo všelijak. Přesto - málo stačí ke štěstí.
Škoda jen, že si lidi dokážou málokdy sdělit krásná slova. Škoda jen, že si lidi vzájemně nepřejí, poněvadž konkrétně tohle mě hodně mrzí.
Ale nač se ustavičně trápit?
Ať je šťastný a veselý každý den v roce!