Dopis
Drahá V.,
píšu Ti, protože mi chybíš. Hrozně moc!
V tichosti vysedávám u okna a pozoruji večerní oblohu. Možná čekám, že mi dáš znamení. Je mi smutno. Smutno, které má však příchuť naděje, a to i díky Tobě.
Člověk si mnohdy v daný moment ani neuvědomuje, jak krásné to vlastně je. Všechno tady na světě! Jak krásné je třeba jen být v blízkosti člověka, jehož si vážíš a jehož máš rád! Vážně, přemýšlela jsem o tom hodně dlouho. Zvláštní. Stejně jako ta šťastná chvíle, když někoho jistě máš, pevně držíš, a najednou? Ne. Prázdno. Pověz mi, máš-li se dobře?
Já totiž věřím, že ano. Zrovna tuhle – vytrvale pršelo, avšak já cítila Tebe, Tvé jemné ruce v podobě dešťových kapek, které mě tolikrát pohladily po tváři! Občas pouze nasměruji své oči vzhůru, k nebi, a náhle mě cosi jakoby podpoří. Něco mi zkrátka dokáže říct: „Neboj se, vždyť to děláš dobře. Vytrvej!“ A já se pak směju.
Přesto poslední dobou opět cítím tu úděsnou nejistotu, úzkost. Mám opět strach, třebaže se mu snažím čelit a odolávat, jak jsi mi moudře radila. Myslím, že jedině právě Ty bys mě v tuhle chvíli dokázala opravdu pochopit. Škoda, že si s Tebou nemohu zase alespoň na okamžik popovídat, poněvadž rozhovory s Tebou byly nádherně upřímné, jaksi čisté a zároveň povzbuzující, ačkoliv jsme si toho v poslední době již nestačily sdělit tolik.
Víš, myslím také, že je zcela zbytečné, jak lidé zakrývají své city. Píšu Ti o tom proto, že mě to mrzí. Trápí. Protože Ty ses nikdy neschovávala pod pomyslnou masku. Uměla jsi být veselá, smutná, naštvaná, šťastná, přitom vším jsi byla ráda! Ta moje nejistota zřejmě úzce souvisí s tím, o čem Ti teď píši v domnění, že mi určitě rozumíš. Já sama se tak někdy ocitám za maskou, leč nechci! Jednoduše se tu a tam stydím projevit své emoce, když vidím... co vidím? Lidé vadnou, což je jim pak vadou. Smutek označený jako deprese snadno se vysvětlí, byť smutek správně zaujímá svou pozici vedle radosti. A ještě něco. Lidé nechtějí vidět, koukat kolem sebe. A hledět pravdě do tváře? Kdepak! Vše, jen ne pravdu! Jenomže já se pozorně dívám, koukám, a tudíž i vidím. I pravda občas bolí, ale co na tom? Při pomyšlení na jednání druhých je mi vážně všelijak.
Ale věz - na jedno jsem u sebe skutečně hrdá. Na to, že se už nebojím nahlas říct například „děkuju“ (snadné?), „promiň“ (samozřejmé?), „mám tě ráda“ (jasné?) a podobně. Přijde mi prostě, že některým lidem, snad i v jejich pýše, se zdá zbytečné a hloupé si to vůbec myslit, natožpak vyslovit. A Ty? Pamatuješ? V objetí jsi mi do ucha špitla „mám tě ráda“. A tedy to říkám i já. Říkám to ráda a často těm, kteří mi za to stojí. Neboj, nikdy nezapomenu. Ta láska je kouzelná a mocná. Dokonce silnější než smrt. Vzpomínáš?
Babičko, děkuju, že jsem Ti tak mohla říkat, přestože krev v našich žilách měla totožnou jenom tu rudou barvu. Ach, babičko, díky! Teď už nejsem ani trochu smutná.
Mám Tě ráda!