Korán a Muhammad
Podkrušnohorské gymnázium Most
Korán a Muhammad
Jméno: Kateřina Svobodová
Třída: 3.B
Datum zpracování: 15. 3. 2013
OBSAH
Úvod
1 Islám
2 Život na Arabském poloostrově
3 Muhammad, prorok a sjednotitel
4 Napříč koránem
5 Souboj civilizací
Závěr
Citace
Bibliografie
Obrazová část
Úvod
Ve své seminární práci se budu zaobírat tématem, které je, dle mého názoru, stále aktuální, jaksi žhavé a bez pochyby zajímavé. Týká se náboženství, konkrétně pak islámu, jenž získává stále více a více přívrženců, a to po celém dnešním světě.
Když se řekne „islám“, okamžitě si představím proroka a písmo svaté, v tomto případě tedy Muhammada a korán. Na tato dvě témata se proto zaměřím detailněji.
Svou práci rozdělím do několika kapitol. Dvě kapitoly jsou již známy – Muhammad a korán. Dále bych se chtěla zabývat islámskou kulturou a snažit se ji stručně charakterizovat a vyzdvihnout její hlavní rysy, ať už svatá místa, islámské právo, povinnosti či zákazy nebo modlitbu.
Protože je islám dnes z mnoha stran vnímán jako cosi, co zvyšuje hrozbu terorismu, hodlám se poohlédnout i právě za tímto problémem.
A jaké důsledky by se daly vyvodit ze střetu islámské civilizace a Západu? V čem jsou tyto civilizace rozdílné? V čem může vzniknout nebezpečí? I na toto se pokusím najít odpověď.
1 Islám
Na islám můžeme nahlížet hned z několika různých pohledů. V první řadě je to monoteistické náboženství (jehož dřívější verze byly učeny Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a ostatními proroky), dále pak kult a tradice, ba dokonce i filozofický směr.
Islám jako takový se skládá ze tří hlavních a nedělitelných složek. Je to „din“ (= náboženství), „daula“ (= způsob a systém vlády) a „dunjá“ (= každodenní život každého jednotlivého okamžiku, který žijeme tady dole).
Islám klade důraz na víru v jediného Boha, Alláha, jehož konání je blahodárné, ale nevyzpytatelné. Posvátným písmem islámu je korán (= z arabského řeč nebo recitace), zjevený podle tradice Božímu poslu a proroku Muhammadovi (* 570, Mekka – + 8. června 632, Medína).
Muslimy bychom mohli rozdělit na dvě hlavní větve – sunnity a šíity. Sunnité uznali jako Mohamedova následovníka Abú Bakra (po smrti proroka Muhammada se stal prvním voleným chalífou, hlavou islámu), zatímco šíité přiznali následovnictví Muhammadovu zeti, Alímu, a dalším členům jeho rodiny.1
Je třeba zdůraznit, že islámská civilizace je zejména pro svoji náboženskou, společenskou a vědeckou rigiditu pokládána za protiklad západní civilizaci, protože ta je založena na otevřenosti a racionalizmu.
Islámská civilizace totiž není definována z hlediska svobody, avšak z hlediska určité závislosti. Muslim se bezvýhradně odevzdal, když přijal nařízení od Boha. Islám v tomto ohledu znamená odevzdanost, z důsledků pramenící pasivitu, rezignaci, nehybnost a lpění na tradici.
Zastarale se islám nazývá též jako „mohamedánství“.
Vyznavači islámu se nazývají muslimové. Jako posvátná místa jsou chápana především tato města: Mekka, Medína, Jeruzalém. Mekka byla považována za úrodnou oblast a obchodní středisko, kde sídlil bohatý rod Kurajšovců. Mekka je dodnes také významným poutním místem - věřící podstupují tzv. hadždž, kdy putují za posvátným kamenem (původně zřejmě meteoritem) do Kaaby.2
Jako každý dům má pevný základ, tak i islám je obdobně podepřen svými pilíři. Mezi „pět pilířů islámu“ se řadí:
- šaháda = vyznání víry
- salát = rituální modlitba
- zakát = almužna
- saum = půst v měsíci ramadánu
- hadždž = pouť do Mekky
2 Život na Arabském poloostrově
Arabský poloostrov se rozkládá na ploše mezi Afrikou a Asií. Je obklopován Rudým mořem, Indickým oceánem a Perským zálivem.
Poloostrov je vnímán jako pustý a neúrodný. Písečné a kamenité pouště přecházejí v suchou step a nakonec i v oblasti, které jsou vhodné svými podmínkami pro zemědělství.
Kromě vysokých hor v Jemenu má poloostrov spíše ráz tabule či planiny. Písečné pustiny zabírají většinu území a jen občas jsou narušovány vyschlými údolími (tzv. wádí).3
Klimatické podmínky poloostrova by se daly charakterizovat jako drsné s prudkými výkyvy, poněvadž ve dne panují nesnesitelná horka, třebaže noc s sebou přináší dokonce mrazíky. Po většinu roku vládne sucho, avšak někdy se strhne prudký liják, který způsobí obávané záplavy. Voda je obvykle ale vzácností – nestačí ani na zavlažování polí a palmových hájů v oázách. Ty jsou odkázány na prameny a studně.
Většinu obyvatel tvořili kočovníci (beduíni = synové pouště). Základnou jejich života bylo pastevectví velbloudů, koz a ovcí. Velbloud se choval pro maso, mléko, oděv a rovněž sloužil jako dopravní prostředek. Kočovná společnost byla odkázána na směnu s usedlíky žijícími v oázách a ve městech. Jenomže postupem času byly skupiny obyvatel nuceny žít pospolu nebo alespoň blízko sebe kvůli nebezpečí nájezdů nepřátel.
Základní jednotku společnosti tvořil rod, který byl rozšířen na klan. Jakousi vyšší formou se stal kmenový svaz, kde nebylo oficiální hlavy, natožpak nějaké hierarchie, i když v popředí kmene později vynikal šejk. Beduíny žili sice volným životem, ale i přesto dodržovali nepsaná pravidla nutná k zachování sociální rovnováhy a soudržnosti rodu. Členové rodu se vzájemně chránili. Byl-li však člověk vyloučen z takovéto společnosti, stal se okamžitě psancem. Mezi kmeny byla velmi oblíbená krevní msta. Araby vždy spojoval zejména jazyk, který měl několik dialektů, avšak pro všechny Araby byl stejně srozumitelným, takže se mezi sebou snadno domluvili.
3 Muhammad, prorok a sjednotitel
Muhammad se narodil roku 570 n. l. v Mekce. Pocházel z rodu Hášimovců (nepříliš významná větev Kurajšovců). Zdroje o Muhammadovi jsou především v koránu a v hadísech.
Otec Muhammada se věnoval obchodu, ale zemřel ještě před narozením svého syna. Muhammadova matka také brzy zemřela, a tak se z Muhammada stal sirotek.
Nejprve se nebohého hocha ujal jeho děda Ab dal-Muttalib, později strýc Abú Tálib, s nímž se Muhammad účastnil obchodních výprav do Sýrie a také válek Mekky proti okolním kmenům.
Ve dvaceti pěti letech vstoupil Muhammad do služby bohaté vdovy Chadídži (jako jakýsi obchodní agent), s níž se za krátko oženil. Manželé zplodili dva syny, kteří ale zemřeli, a čtyři dcery. Muhammad se díky své ženě mohl samostatně věnovat obchodu, neboť ta mu zajistila dostatek finančních prostředků. Po smrti Chadídži se oženil s Aišou, a dále s Hafsou, později se ještě oženil s dalšími ženami (celkem s jedenácti).4
Ve svých čtyřiceti letech měl Muhammad své první zjevení, a to v jeskyni Hira, nedaleko Mekky, kde trávil svou noc meditacemi a přemýšlením, v průběhu čehož měl vidění archanděla Gabriela a slyšel hlas, jenž mu sdělil toto: „Přednášej ve jménu Pána svého, který člověka z kapky přilnavé stvořil! Přednášej, vždyť Pán Tvůj je nadmíru štědrý, ten, jenž naučil perem, naučil člověka, co ještě neznal.“
První zjevení Muhammada silně rozrušilo, avšak žena Chadídža jej podpořila a ujistila, že se jednalo o pravdivou vizi a on že musí nést veliké poslání. Stala se tak jeho prvním a věrným stoupencem. Brzy i Abú Bakr, kterého sunnité prohlašují za nejbližšího přítele Muhammada.
V roce 613 začal Muhammad šířit slovo boží mezi lid. Většina lidí ho prostě ignorovala, ba se mu vysmála. Byli však tací, kteří uvěřili a připojili se k jeho nepočetné skupině.
Jak se počet Muhammadových přívrženců zvyšoval, tím začínal být velikým nebezpečím zejména pro vládce města, jejichž bohatství tkvělo ve svatostánku mnoha různých bohů, v Ka'bě, tedy veledůležitém místě duchovního života celé Mekky. Připojení se k Muhammadovi by znamenalo pro bohaté a polyteistické Kurajšovce konec poutníků, obchodu a nakonec by byli připraveni o celkové bohatství.
Roku 622 byl Muhammad nucen odejít z Mekky kvůli vyhrocené situaci do Medíny. O přesunu z Mekky do Medíny hovoříme jako o hidžře (rok 622 je také počátkem islámského letopočtu). Muhammadovi se podařilo díky islámu sjednotit znepřátelené medínské kmeny a zakázal také krevní mstu. Muhammad byl ale odmítán Židy, kterým však dovolil držet se svého náboženství za poplatek. Tento krok se rovněž stal základem budoucí stability muslimských chalífátů.5
Vztahy mezi Mekkou a Medínou se stále zostřovaly. Muhammad se také uchýlil k nájezdům na karavany mířící do Mekky (napadání karavan byla stará arabská tradice) a získával tak snadno kořist, popřípadě další věřící.
15. března 624 došlo poblíž místa Badr k bitvě, kdy měla Mekka sice přesilu asi 500 vojáků, přesto však muslimové zvítězili. Zabili nejméně 45 Mekkánců a několik desítek i zajali pro výkupné. Je známo, že muslimů zemřelo pouze 14. Muhammad se tímto vítězstvím stal de facto vládcem města, poněvadž jeho pozice byla upevněna.
Boje mezi Mekkou a Medínou probíhaly i dále, jenomže i přes početné nájezdy Mekkánců proti nepřátelskému městu, zůstala Medína neporažená a vliv muslimů se každým dnem zvyšoval. V roce 628 byla pozice muslimů natolik silná, že se Muhammad rozhodl vrátit do Mekky jako poutník. Muhammad měl po boku zhruba 1600 mužů. Muhammadovi se podařilo pro další dva roky vyjednat s Mekkou mír, a dokonce i povolení k vykonání svaté poutě.
Roku 630 Muhammad se svou armádou, která čítala něco kolem deseti tisíc mužů, dobyl Mekku, jež se podrobila bez boje. Ka'ba byla od této doby muslimskou svatyní.
Muslimové byli v Arábii naprosto dominantní, a tak se Muhammadovi podrobily i další kmeny, byť faktem zůstává, že Muhammad se nikdy nezříkal násilí, což se dále podepisuje na charakteru dnešního islámu.
Ať je to však jak chce, o Muhammadovi můžeme právem mluvit jako o sjednotiteli arabských kmenů. Muhammad nebyl však pouze jen duchovní, ale též i politický a vojenský představitel.
4 Napříč koránem
Korán. Dříve přepisováno také jako Alkoran, tedy spojení. Doslovný překlad slova znamená „čtení“ nebo též „citaci“. Korán je základní a svatá kniha islámu. Korán tvoří dokonce i základ nejdůležitější části šaríi, což je islámské právo.
Ve svaté knize je obsaženo doslovné zjevení, které, jak tvrdil Muhammad, pochází od Boha (Alláha), jenž jej prostřednictvím archanděla Gabriela diktoval právě Muhammadovi.
Korán velmi často bývá srovnáván s biblí. Korán a bible jsou však naprosto jinak členěny, mají totiž jinou formu i obsah. Korán nemá pevnou strukturu. Jedná se spíše o poselství, které bylo postupně písemně zaznamenáno. Korán je rozčleněn na 114 súr (= kapitol) a 6237 áj (= veršů), které se i několikrát v knize opakují. Jednotlivé súry jsou dokonce často poskládány z nesourodých skupinek veršů. Celé zjevení bylo sesláno v rozpětí několika let (609 - 632 n. l.). Většina súr začíná takto: „Ve jménu Boha milosrdného, slitovného.“ Korán překvapivě není řazen chronologicky dle doby seslání, ale podle délky veršů (obvykle od nejdelších po nejkratší). Další řazení je podle období, v nichž verše vznikaly. Je to mekkánské (asi do roku 622) a medínské období (doba po hidžře).
Dnešní podoba koránu je známa od roku 651 n. l. Před sepsáním koránu do konečné verze docházelo k rozporům mezi věřícími. Korán byl totiž nejprve uložen jen v hlavách věřících, kteří se jej učili nazpaměť a recitovali, a tak vznikaly různé odlišnosti. Muslimové často uznávají novější verše z koránu, poněvadž ty v některých případech nahrazují verše staré a mírně tak poupravují příkazy, zákazy a podobně.
Arabský jazyk v době vzniku koránu trpěl především ve své psané formě značnou nedokonalostí (slovní zásoba arabštiny neodpovídala Muhammadovým potřebám). Navíc také gramatické nepřesnosti mohly zcela zásadně změnit význam verše. Proto byl Muhammad nucen přijmout nová slova například z aramejštiny, hebrejštiny a syrštiny.
Muhammad se zcela jistě inspiroval u dalších monoteistických náboženství, jako u křesťanství a judaismu, přičemž se mu tak naskytla příležitost ke zdokonalení onoho poselství a vytvořit tedy ještě daleko propracovanější verzi víry.
V koránu je velmi sugestivně a podrobně popsáno několik témat: přítomnost Boha, jedinečná moc Alláha, který je vládcem a stvořitelem všeho, konec světa, ráj, peklo a další. Pro líčení je užito mnoho poetických prvků (anafora, epifora), avšak v medinském období již poezie ustupuje próze.
Korán zakazuje jíst vepřové maso, pití alkoholu a hazardní hry vůbec. V koránu je obsaženo mnoho mravních pojednání. Důraz je kladen zejména na sociální otázky (sirotci, chudina a nemocní), na slušnost k ostatním lidem, laskavost k rodině, dodržování smluv, čestnost, upřímnost, pravdomluvnost a poctivost v obchodě (poctivost v dávání měr a vah, úplný zákaz lichvy a úroku).
Korán uznává rovnost všech před Bohem, avšak připisuje muži větší právní způsobilost. Jistá nerovnost mezi mužem a ženou se týká těchto oblastí:
- svědectví: svědectví ženy má poloviční váhu ve srovnání se svědectvím muže
- dědictví: žena dostane polovinu z toho, co patřilo muži
- počet manželek: muži je povoleno za určitých podmínek, aby měl až čtyři manželky
- výběr partnera: žena si nesmí vzít muže, který není muslim, kdežto muž se může oženit s ženou, která není muslimka6
Nejjasnější verš koránu, který se zabývá oblečením ženy, říká: „Ó Proroku! Řekni svým manželkám, svým dcerám a ženám věřících, aby se zahalily do roušek (jalíbíb, „tunika“): je to pro ně nejlepší způsob, aby se poznaly a aby nebyly uráženy“ (33:59). Závoj má tedy pro islámské ženy více významů. Jednak potvrzuje jejich islámskou identitu, navíc je chrání před cizími či nečistými pohledy. Je známo, že šátek může odhalovat jen část obličeje a ruce.7
Korán hraje důležitou roli i při vykonávání modlitby, která zahrnuje čtyři kroky, a to chválu, uctívání, prosbu o Boží milosrdenství pro všechny lidi a recitaci koránu. Je nutná rovněž rituální čistota. Zejména čistota srdce, těla, oblečení a místa, kde se modlíme. Věřící vykonávají modlitbu pětkrát za den: ráno, v poledne, odpoledne, večer a v noci. Před každou modlitbou probíhá jakási výzva (= azin), která obsahuje sedmerou vzývání. Jednoduše řečeno, muslimové odříkají svou oddanost největšímu Alláhovi a poté se vzájemně hecují k modlitbě. Pakliže není na blízku mešita, nevadí, modlit se je možné i mimo ni. Stačí mít po ruce kobereček, který zamezí ušpinění se od nečistot ze země. Naše modlitba by měla směřovat k Mekce. Dalším zvykem při výkonu modlitby je střídání několika poloh těla (ze stoje na nohou bychom se měli dopracovat až k padnutí na tvář). Poslední částí modlitby je recitace koránu. Zvláštním druhem modlitby je páteční bohoslužba, která probíhá velmi podobně, jen je zde navíc kázání od imáma (= kazatele).
5 Souboj civilizací
Jak jsem již předeslala v první kapitole „Islám“, západní civilizace tvoří jakýsi protipól k civilizaci islámské. Islámské oblasti jsou patřičně neměnné, vycházejí z tradice, kdežto Západ je odloučený od zvyklostí, osvědčených způsobů a metod, od duchovnosti a náboženství. Je sice bohatý a dynamický, jenomže se utápí v duševním strádání, odcizení, depresích a především pak ve ztrátě morálních hodnot. To je zásadní rozdíl, kterým se islám a Západ momentálně radikálně liší.
Důsledky islámského způsobu života vedou k všeobecné uzavřenosti, odevzdanosti – z toho plyne nevědomost, hospodářská zaostalost a bída. Ve druhém případě jde o změnu. Z ní pocházejí nejrůznějších prožitky, situace a vlivy, jimiž je jedinec doslova zahlcen.
Chudoba v islámských zemích pramení především tedy z úpadku vzdělanosti, z kulturní zaostalosti a z odevzdanosti.
Zda začátkem roku 2011 spuštěná revoluce nazývaná „arabskou revolucí“ nebo „arabským jarem“ proti neoblíbeným diktátorským režimům počínaje Tuniskem, Egyptem, Libyí, k Jemenu, Sýrii, Maroku a dalším muslimským státům přinese změny a obrat k lepšímu či horšímu a jaký to bude mít dopad na bezpečnost, ekonomiku, soužití a politiku světa a Západu zvlášť, se teprve ukáže.8
V éře střetu civilizací není radno nic podcenit. Zfanatizované a radikální sekty islamistů to včas a pro svoji potřebu naprosto pochopily. Mají své stratégy a ideology, kteří vystudovali prestižní islámské i západní univerzity – nejsou tedy hloupí. K podpoře svých aktivit využívají zejména globální bankovní síť a mezinárodní komunikační a mnoho dalších zdrojů. Jsou však ochotni čekat třeba i desítky let, aby jejich nadvláda vrátila svět do doby teokracie 14. století, v níž ženy nebudou mít žádná práva, všichni budou nuceni přijmout islám a právní systém šaría. Dosažení úspěchu těchto násilníků neznajících slitování by pak znamenalo krutou teokracii, která doslova lpí na každém slově v koránu! Své pojetí světa prosazují za cenu nepředstavitelného strachu a násilí.
Váhavost, smířlivost a postupný úpadek Západu, je, pro islámské fanatiky, výzvou k ještě odhodlanějšímu zápasu o svou víru. A snad i ovládnutí celého Západu! Ve finále mohou vnutit své představy o způsobu života všem, kteří byli příliš naivní a laxní, a tudíž se neubránili.
Proč je islám tolik nemilosrdný k lidským slabostem, omylům a pokleskům? „Prvotním motivem morálky islámu nebylo náboženství, ale válečnický instinkt“, píše Ibn Warraq (2005).
Arabové byli odedávna národem válečníků a živili se loupením, zabíjením a vykořisťováním usedlého obyvatelstva. Strategie jejich postupu byla přitom velice jednoduchá a probíhala po linii útočit, dobýt, ovládnout, kořistit a zotročit, chovat se bez zábran na dobytém území. Ovšem kdyby nevedli takové války, společnost by se pro ztrátu identity rozpadla. Muhammad tuto arabskou vlastnost povýšil na náboženskou zásadu. Proto je svatou povinností všech muslimů – náboženskou povinností danou koránem i tradicemi - přinést islám celému lidstvu. Džihád je božské ustanovení, sloužící výslovně šíření a upevňování islámu. Ti, kteří zemřou v boji za islám, budou v nebi „přehojně odměněni“, jak praví korán.
Ve jménu boha proto mají muslimové útočit, zabíjet a násilím obracet ovládnuté na svou víru, uzavírá Ibn Warraq9.
Korán (47:4) k tomu také říká: „A když se střetnete s nevěřícími, udeřte je do šíjí, a až jim způsobíte úplnou porážku, pevně je spoutejte!“ Takové pojetí lidského soužití je vlastně protikladem Ježíšovy zásady: „Miluj bližního svého jako sám sebe!"
Nesmíme ale zapomínat, že islám však není jen terorizmus a slepá expanze; není to ani celistvý monolit, žijí zde i vlivní, vzdělaní, pokrokoví a tolerantní lidé, kteří si hrozbu zaostávání vůči rozvinutým demokraciím se všemi důsledky uvědomují. Český odborník na problematiku islámu - Miloš Mendel pokládá skutečný „žitý“ islám za bezbřehý prostor súfizmu, islámské mystiky, a nejrůznějších lokálních variant lidového prožívání víry, počínaje místními kulty světců a konče uctíváním stromů a studní ve jménu jediného Boha. To všechno je podle něj islám a redukovat jej na militantní, xenofobní ideologii nebo duchovní rámec radikálních teroristických organizací, je neporozumění podstatě věci. V politickém smyslu pak o nějaké homogenitě islámu zneužitelné vůči jiné civilizaci, nelze dnes hovořit vůbec už jen proto, že tito lidé se ani nedokáží dohodnout mezi sebou či na ozbrojeném střetu naprostá většina z nich nemá zájem.
Vyznavači islámu se však velmi rychle zabydlují v nových cílových zemích, kde se chovají nadřazeně, zpupně a rozpínavě, přestože tato civilizace nenabízí dnešnímu světu nic přitažlivého ani následováníhodného a ekonomicky nemůže nabídnout téměř nic zajímavějšího než trochu ropy.10
Závěr
Tématem mé seminární práce byl Muhammad a korán. Myslím, že pakliže hovoříme o koránu a Muhammadovi, nelze nezmínit alespoň islám obecně, načež jsem takto učinila.
A když se řekne „islám“, já osobně si téměř okamžitě vybavím Arabský poloostrov, a tak jsem se pokusila nastínit i podmínky pro život v této lokalitě a další související informace.
S islámem však rovněž souvisí další témata, která jsou stále aktuální, a proto jsem se zabývala i jimi. Pro mě to byl konkrétně střet dvou civilizací, a to západní a islámské.
Má práce mi přinesla mnoho poznatků o islámu. Nejprve jsem byla potěšena, že mám právě toto téma, poněvadž přeci jen - zdrojů je dost, ale na druhou stranu jsem si dlouhé chvíle lámala hlavu s tím, jak práci celkově pojmout, kde začít, jak se dostat k tématu přes tolik informací.
Nakonec jsem se s tím vypořádala po svém a upřímně mě to velmi bavilo!
Už také vím a potvrdila jsem si, že časté problémy při zneužívání čehokoli a překrucování kterékoli ideje k obrazu svému, pramení zejména z nevědomosti, což není hříchem samo o sobě, ale pakliže se k tomu přidá ještě odvaha a snaha jít agresivní cestou proti všemu a všem, tehdy nastává skutečný problém, který je doopravdy nebezpečný.
Citace
1 REEBER, Michel: Islám, Malá moderní encyklopedie, KMa s. r. o., 2008. ISBN 978-80-7309-499-7
2 ARMSTRONGOVÁ, Karen: Muhammad, Prorok, jeho život a poselství našemu času, Daranus, 2009. ISBN 978-80-86983-35-6
3 Korán
4 ARMSTRONGOVÁ, Karen: Muhammad, Prorok, jeho život a poselství našemu času, Daranus, 2009. ISBN 978-80-86983-35-6
5 FLEISSIG J., BAHBOUH Ch.: Malá encyklopedie islámu, Dar obn Rushd, Praha, 1993. ISBN 80-900767-3-4
6 LAWRANCE, Bruce: O koránu, Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2007. ISBN 978-80-7306-316-0
7 FLEISSIG J., BAHBOUH Ch.: Malá encyklopedie islámu, Dar obn Rushd, Praha, 1993. ISBN 80-900767-3-4
8 CHRASTINA, Karel: Přežije Západ svůj úspěch? (Euroamerická civilizace v pasti), Edice X, 2012. ISBN: 978-80-904946-3-3
9 WARRAQ, Ibn: Proč nejsem muslim, Votobia, 2005. ISBN 80-7220-234-0
10 CHRASTINA, Karel: Přežije Západ svůj úspěch? (Euroamerická civilizace v pasti), Edice X, 2012. ISBN: 978-80-904946-3-3
Bibliografie
REEBER, Michel: Islám, Malá moderní encyklopedie, KMa s. r. o., 2008. ISBN 978-80-7309-499-7
WARRAQ, Ibn: Proč nejsem muslim, Votobia, 2005. ISBN 80-7220-234-0
FLEISSIG J., BAHBOUH Ch.: Malá encyklopedie islámu, Dar obn Rushd, Praha, 1993. ISBN 80-900767-3-4
LAWRANCE, Bruce: O koránu, Pavel Dobrovský – BETA, Praha, 2007. ISBN 978-80-7306-316-0
ARMSTRONGOVÁ, Karen: Muhammad, Prorok, jeho život a poselství našemu času, Daranus, 2009. ISBN 978-80-86983-35-6
CHRASTINA, Karel: Přežije Západ svůj úspěch? (Euroamerická civilizace v pasti), Edice X, 2012. ISBN: 978-80-904946-3-3
Korán; HRBEK, Ivan, Academia, 1972. ISBN 80-7309-992-6
Obrazová část
Mekka
Muhammad