Ulít se v ulitě
Už začínám vážně tušit, že slůvko "svoboda" je věc vskutku nádherná, avšak vzácná, a tudíž vůbec není samozřejmá - a můžete se třeba i jmenovat Svobodová - aneb po čem lidé touží, ha ha...
Mohlo by to vyznít sice poněkud ambiciózně, jenže já mám za to, že momentálně vím naprosto přesně, co chci (dále co bych si přála, co by pro mě bylo dobré...), jenomže tu a tam se prostě odkudsi vyloupnou tací, kteří vědí daleko lépe než já, co ve skutečnosti chci (dále co bych si přála, co by pro mě bylo dobré...), nebo se přinejmenším tváří, kterak to ví. A ejhle, nejenže je člověk nevyhnutelně nucen zvažovat, zda přeci jen ten někdo jiný neví opravdu lépe nežli vy samotní, co chcete (dále co byste si přáli, co by pro vás bylo dobré...), nýbrž kromě rozporu mezi vámi a tím někým jiným řešíte konflikt uvnitř sebe, což je dost často hodně tvrdý boj. A tak se vesele mydlíte, zatímco ten někdo jiný klidně ani netuší, že vám způsobil rozštěp na duši. Po sjednocení uvnitř vás přichází na řadu proces. Pojmenovávám to právě tak, neb tady se ocitáte v pozici, kdy hájíte sami sebe, před kritickou a přísnou porotou vznášíte argumenty, jelikož si své rozhodnutí za každou cenu musíte obhájit. Uspějete?
Již rovněž začínám chápat, že slůvko "upřímnost" je záležitost více než složitá. Totiž - domnívám se, kterak být upřímný je přirozené a zejména slova upřímná vychází rovnou od srdce, poněvadž srdce mnohdy promluví z nenadání, ale upřímnost taky dokáže pěkně zabolet, tím spíše, když lidi tak neradi znají pravdu. Ono se sice říká "nelži", protože lhaní je hříšné. Ovšem fakticky - chceme opravdu znát čistou pravdu?
Mno, ať je to takové či makové, v poslední době mě zkrátka nějak přestalo bavit řešit hlouposti, ba se jimi jakkoli zaobírat, neb ony zejména ty hlouposti člověka vysávají jako Mozkomoři Harryho Pottera... - bohužel, čemu se člověk snaží zabránit, stejně někudy přijde - zákon schválnosti, možná. Přestože tomu takto u mě je, vysát se nikdy úplně nenechám, to totiž nejde. Stačí mi pouhý náznak štěstí a já jsem si jistá, že za ním musím jít - skrývá se, abych ho mohla najít a měla z toho radost. Štěstí, na zemi je tě pořád dost, však málokdo se ti vydá vstříc. Já ještě chvíli půjdu, nevadí?
Nejsem příliš dobrý běžec, a tedy většinou neutíkám. Když na to přijde, nejraději bych se ulila do ulity. Šnek nejsem? Pak zbývá jediné - jít, krůček pro krůčku, dál. Samozřejmě, cesta je dlouhá a je radno zastavit se a vydechnout. Já? Nejlépe do snů proniknout a veškerému očekávání na moment uniknout. Inu, snít a mít sny je skutečně osvobozující i upřímné...
Alespoň něco.