Divné období
Vlasy mám jarem rozevláté,
srdce dál prorostlé zimou.
Podzimní vítr odvál naděje –
slunce letní zemřelo, čí vinou?
Den pojídá den a noc střídá noc,
sním si svůj sen, ale nesním jej moc.
Bloudím mezi pravdou a lží,
dospělé dítě ve mně však bdí –
nezhyne-li nenávist, zemře láska –
ten jediný okamžik, slzy na okno mží.
Ach, jak veliká tíha, parapet praská,
neb právě dopsala mi radosti páska,
další nasadím opačnou stranou –
stanu se nožem, anebo ranou?
Básníku, tys srdce dítěte vynesl v rakvi,
řekni mi, je-li pohřbeno vážně už navždy?
Divné je období, kdy duše visí naruby,
člověk jest veselý, dokud se nedozví,
že jednou prohraje svůj souboj niterní –
líce nepadnou více, padat budou ruby.