Z pOHybu
A je to tady!
Od zahajovacího ceremoniálu v Soči uběhlo 16 dní, a tak se pomalu, ale jistě, tohle velkolepé sportovní klání blíží ke konci a na programu zbývá už zase jenom ceremoniál, a to závěrečný.
Já, coby divák, jsem ze zimních olympijských her nadšená, ze skvělých sportovních výkonů potom jakbysmet. Rusko se svými 33 cennými kovy zvítězilo v počtu získaných medailí, ovšem Česká republika svými 8 plackami rozhodně nezklamala, ba spíše naopak – je to velmi příjemné překvapení.
O stupínky nejvyšší se postarala česká zlatíčka – Eva Samková a Martina Sáblíková – holky do nepohody, ze kterých kromě toho čiší ještě obrovská houževnatost a dostatek pokory. Čeští biatlonisté vybojovali dohromady 5 medailí, Martina Sáblíková si kromě zlata dojela i pro stříbro. Statistika nuda je, má však cenné údaje, co myslíte?
Jednoznačně fantazie!
Olympiáda v Soči, i přes mírné rozpaky na samém začátku, jistě patří mezi opravdu zdařilou ruskou akci – klobouk dolů – Vladislav Treťjak a Irina Rodninová hned na úvod odhodlaně zažehli pochodeň, jakožto symbol světla a osvěty.
Jestli mi snad přeci jen něco trošku kazí dobrý dojem z letošních pěti olympijských kruhů, pak je to český hokej – nikoliv hráči a trenér, avšak všelijací kritici a radílci – takové mám nejradši. Vždyť účast ve čtvrtfinále určitě prokazuje slušnou kvalitu týmu, osobnost Jaromíra Jágra dodává naší sestavě lesk a charakter. Co se týká bojů s našimi „bratry“, je mi až líto nechutné medializace, jež jako by zapomněla, oč na ledě (a všude jinde) vůbec jde – pořád je to především sport, nikoliv boj.
Mezi mé nejoblíbenější sporty se nově zařadilo krasobruslení. Julia Lipnická z Ruska a Javier Fernández ze Španělska jsou takříkajíc mí koně. Jejich styl nepostrádá živost, ni jiskru.
Nezbývá než věřit, že zažehnuté světélko nevyhasne a prosvětlí i záležitosti méně sportovní.
„Ani veškerá temnota světa nedokáže uhasit světlo jediné svíčky.“